Do našich myslí se vryla Kaddáfího státní návštěva u dr. Husáka v sedmdesátých letech. Přivezl do Prahy letadlo rukojmích, dětí svých spolupracovníků.
Hostitelé pro ně vybrakovali celý tuzex - oddělení hračky. Pro podobné bandity měl Husákův režim vždy pochopení. Asi kvůli semtexu.
Komu zelené socialismy a revoluční džamáhíríje už nic neříkají, mohl by si pamatovat útok Kaddáfího teroristů na dopravní letadlo nad Anglií v r. 1989. Vyletělo do povětří ve výši 10 000 km. Nebyla to jediná Kaddáfího aktivita. Terorismus byl pro zelený socialismus běžným bojovým nástrojem.
Jenže i Kaddáfího režim v těžkém čase nouze ideologicky polevuje - oporu hledá v demokratickém světě. Kde jinde. Libye je ochotná vyplatit pozůstalým z Lockerbie vysoké odškodné.
Ovšem za podmínky, že jí bude odpuštěno, že sankce OSN, obklopující tuto teroristickou oázu, budou zrušeny a zelení revolucionáři budou přijati zpět mezi lidi. Nobeleovu cenu za mír Kaddáfí zatím nežádá. Dočkat se jí může.
Je to nová cesta, jak ratifikovat vrahy. Zločiny politiků se vždy balily do vzletných hesel. Nejčastěji se říkalo: vlast, pravda, lid a spravedlnost. Dnes - jak přímočaré: zaplať a vraždění bude ti odpuštěno.
Kupecká nátura demokratických států to připouští. Figura polepšeného ničemy fascinuje vždy víc než osoba, která se polepšit nemůže, protože nikdy nevraždila.
Vrahům, kteří se objevují před mezinárodním soudem, to může být zas jen líto. Čekají je desítky let vězení, zatímco Kaddáfí prožije zbytek života pěkně. Však si to také zaplatil.
Politika je plná paradoxů. Saddám by na to také měl. Místo toho žije kdesi v norách pouště. Nobelovu cenu za mír mohli by mít oba.
