Uvedený způsob řešení problému má ostatně v Česku svou tradici. Vzpomeňme roku 1620: Čeští pánové se na jakémsi zasedání mocně rozkurážili, načež šli vyhodit císařovy úředníky z oken Pražského hradu. Teprve potom (a možná až druhý den, když vystřízlivěli) začli přemýšlet, co dál.
Tváří v tvář „překvapivému“ faktu, že císař vysílá vojsko k jejich potrestání náhle zjistili, že nejsou schopni dát dohromady žádnou toho slova hodnou armádu. Podle toho taky vypadala „bitva“ na Bílé hoře: Ihned po prvním náporu císařských se většina „vojska“ rozutekla, zbyl pouze 1 pluk „statečných Moravanů, kteří u letohrádku Hvězda padli do posledního muže“, jak praví legenda.
Podle mých informací to ovšem za
a) byli etničtí Němci od Lanškrouna (dnešní češtinou tedy Sudetští Němci – jaká to hrůza, že pane Klausi, Zahradile, Laštůvko... ?),
b) žoldnéři se slušným žoldem
c) neutekli hlavně proto, že měli za zády zeď uvedeného letohrádku, a tudíž utéct neměli kudy.
Samozřejmě chápu, že s katolickým císařem měli protestanští pánové jisté problémy. Na druhou stranu tuším, že panovníkova moc nad stavy nebyla rozhodně absolutní a autonomie tehdejších panství byla větší nežli dnešních krajů a leccos z třecích ploch se dalo jistě odstranit jednáním a dalšími prostředky politickými. Jenže by to bylo složitější, pracnější a intelektuálně náročnější než vyhodit někoho z okna.
Vraťme se do současnosti: Jistě by bylo krásné, kdyby byly kandidátky plné géniů, rozených vůdců a futrálů všech ctností, to vše v jedněch a těchže osobách a rozdíly mezi programy se daly zjistit z výstižných hesel na plakátech.
Jenže žijeme v nedokonalém světě, a tudíž kandidáti jsou lidé chybující a hříšní, ostatně stejně jako my, co nikam nekandidujeme, a na plakátech jsou většinou nic neříkající blbiny. Rozdíly mezi stranami nicméně existují i když k jejich zjištění je třeba sledovat i něco jiného než fotbal, svou výplatní pásku a volbu Superstar.
Naopak prohlásit „Všichni jsou blbci“ či „Chce to defenestraci“ lze stabilně u kterýchkoli voleb bez námahy a bez přemýšlení. Zvláště když vám nikdo nepokládá trapné otázky typu A co byste dělali po té defenestraci, či kdo by pak vládl.
Na rozdíl od přiznání „Já té politice ani zbla nerozumím“ to zase nevyžaduje v tuzemsku tak oblíbené přesvědčení, že já jsem mistr světa, zatímco všichni ostatní, vyjma několika vybraných hokejistů, jsou naprostí idioti a zvlášť ti nahoře.
Pro toho, kdo by přece jen chtěl být poučen uvádím:
1)Volit znamená vybrat si z těch, kteří se nabízejí teď a tady. Kandidáty bájné vysněné či v jiných časech a prostorech se nacházející volit nejde a nikdy nepůjde, i kdyby se nám sebevíce líbili.
2)Volba je pouze realizace tohoto výběru. Není to ani vyznání víry, pocta dotyčným ani vyjádření názoru, který příště nemohu změnit.
3)Nejít k volbám znamená vzdát se práva výběru – nic víc. Představa, že nenavštívením volební místnosti někomu něco „ukážu“ je směšná a následky má tragické, neboť
4)Někdo je zvolen v každém případě a zkušenost ukazuje, že čím víc je těch, kdo to politikům „ukazují“, tím více moci nad našimi životy přebírají komunisti.
Je otázkou, jestli by ostatně leckomu z těch jákvolbámnepůjdů návrat komunistů k plné moci nevyhovoval. Ona taková jednotná kandidátka zbaví jednoho muk rozhodování a řeči o tom, jak za všechno můžou „oni“, zatímco „my“ s tím nemůžeme nic dělat by se sice nedaly zveřejňovat ,ale jen polohlasně šeptat v hospodě, nicméně by nabyly na věrohodnosti – že by to byl skutečně váš cíl, pánové „defenestrátoři“?
