K povinnému členství v profesních komorách

V současné diskuzi o povinném členství v profesních komorách se objevují některá nedorozumění, např. řazení komor k řemeslným cechům nebo odborům. Neví se, nebo se to zapomíná, že komory jsou zákonem ustavená profesní sdružení příslušníků povolání, kterým se tradičně říká svobodná. Příčinou nedorozumění je půlstoletí přetržená tradice povědomí veřejnosti o obsahové náplni a společenském významu pojmu svobodná povolání. Tento pojem není v našem právu definován, ale čas od času se s ním operuje a bývá vykládán různými způsoby. Pro pochopení optimální interpretace se můžeme obrátit k německému právu, kde od roku 1994 platí zákon o partnerských společnostech. To jsou subjekty obchodního práva, jejímiž společníky mohou být pouze příslušníci svobodných povolání. Zákon byl dle potřeby praxe v r.1998 doplněn o definici svobodného povolání, která zní : "Obsahem pojmu svobodné povolání je na vlastní odpovědnost osobně prováděný a odborně nezávislý výkon služeb vyššího druhu v zájmu klienta i veřejnosti na základě zvláštní profesní kvalifikace nebo tvůrčího nadání." Běžná svobodná povolání jsou pak v zákoně i taxativně vyjmenována.

Neinformovanost těch, kdo tvrdí, že si napříště mohou založit profesní komoru k vydírání spotřebitelů třeba pekaři, je zřejmá. Při vší neúctě k zákonodárcům nelze předpokládat, že by vydali zákon o kterékoliv profesní komoře, jehož smyslem by bylo prosazování profesních zájmů členů, případně osobních zájmů a ambicí vedoucích funkcionářů. Skutečnost je taková, že členové profesní komory mají nejen určitá práva (zejména právo čestně a poctivě vykonávat na nejvyšší možné odborné úrovni své povolání), ale také řadu povinností. Málo se ví, že komory jsou pověřeny některými výkony státní správy, a to na účet svých členů. Šetří tedy státu a ostatním daňovým poplatníkům peníze. Komory se prokazatelně starají o celoživotní vzdělávání jako stavovskou povinnost svých členů. Je to jeden z typických znaků, který odlišuje svobodné povolání od řemesla. Bude-li pekař péci housky stejně jako jeho dědeček před padesáti lety, nic se nestane, dokonce může mít obchodní úspěch, zvládne-li s tím spojenou dřinu. Bude-li jediný lékárník v malém městě distribuovat pouze takové léky, jako jeho dědeček před padesáti lety, dojde k pozdvižení davu. Dalším rozlišovacím znakem a stavovskou povinností je nutnost pojištění odpovědnosti z výkonu povolání, to znamená schopnost uhradit způsobenou škodu (na rozdíl např. od bankéřů, kteří nejsou příslušníky svobodných povolání, nemají profesní komoru a stavovské povinnosti - jimi způsobené škody hradíme my, daňoví poplatníci!) Při výkonu svobodných povolání hraje důležitou roli etika. Komory mají své členy příslušnými vnitřními předpisy zavázány k dodržování etických norem ve vztahu ke klientům, kolegům, veřejnosti i ke své profesi, přijímají stížnosti  na nedodržování etiky nebo na jiná profesní pochybení  svých členů, a tyto stížnosti řeší včetně případného postihu provinilého člena. To vše opět na své náklady  a rychleji než obecné soudy.
I z tohoto neúplného výčtu stavovských povinností členů profesních komor lze při znalosti českého podnikatelského prostředí posoudit důsledky povinného nebo dobrovolného členství v komoře. Existují společenství, kde dvousetletá nepřetržitá demokratická tradice vytvořila takovou strukturu a společenské vazby, že je v obecném povědomí, kam kdo patří, a co z toho vyplývá pro něj i jeho okolí. Profesní komory jsou pevně zakotveny a výkon profese mimo ně je obtížně představitelný. I při dobrovolnosti je členství samozřejmostí, neřku-li ctí, včetně plnění stavovských povinností.
K takové situaci máme při optimistickém pohledu ještě alespoň několik desítek let daleko. Známe dobře úroveň vynutitelnosti českého práva. Předpokládat, že s takovým precedentem na očích se podaří zajistit jakousi vynutitelnost plnění stavovských povinností příslušníků svobodných povolání při dobrovolném členství v profesních komorách, je čiré donkichotství. Domyslit vše kolem dobrovolného členství v daných souvislostech znamená dospět k závěru, že profesní komora s dobrovolným členstvím nebude schopna garantovat plnění řady úkolů, které dnes ze zákona plní, ztratí možná také některá práva, ale stane se skutečně jen silným lobbystickým spolkem k prosazování profesních zájmů při zvýšení rozhodovacích pravomocí státních úředníků. Tato úvaha není nikterak převratně nová, uplatnila se již před deseti lety, kdy zákony o komorách vznikaly, a pro tehdejší zákonodárce to byl logický argument pro povinné členství. Desetiletý vývoj našeho podnikatelského prostředí nás poučil o mnohém, ale nikoliv o morální připravenosti každého jednotlivce převzít dobrovolně onu řadu stavovských povinností při každodenním zápasu s rozbujelou a občas nekvalifikovanou  státní administrativou, s mocnými, někdy krachujícími, ale stále početnými zdravotními pojišťovnami, s marasmem veřejných zakázek, iracionalitou soudů a nikdy nekončící perspektivou dalších a dalších překážek při výkonu povolání. Měnit po deseti letech bezproblémového fungování několik zákonů kvůli jednomu poněkud atypickému předsedovi jedné komory by bylo velmi krátkozraké.