Neinformovanost těch, kdo tvrdí, že si napříště mohou založit profesní komoru k vydírání spotřebitelů třeba pekaři, je zřejmá. Při vší neúctě k zákonodárcům nelze předpokládat, že by vydali zákon o kterékoliv profesní komoře, jehož smyslem by bylo prosazování profesních zájmů členů, případně osobních zájmů a ambicí vedoucích funkcionářů. Skutečnost je taková, že členové profesní komory mají nejen určitá práva (zejména právo čestně a poctivě vykonávat na nejvyšší možné odborné úrovni své povolání), ale také řadu povinností. Málo se ví, že komory jsou pověřeny některými výkony státní správy, a to na účet svých členů. Šetří tedy státu a ostatním daňovým poplatníkům peníze. Komory se prokazatelně starají o celoživotní vzdělávání jako stavovskou povinnost svých členů. Je to jeden z typických znaků, který odlišuje svobodné povolání od řemesla. Bude-li pekař péci housky stejně jako jeho dědeček před padesáti lety, nic se nestane, dokonce může mít obchodní úspěch, zvládne-li s tím spojenou dřinu. Bude-li jediný lékárník v malém městě distribuovat pouze takové léky, jako jeho dědeček před padesáti lety, dojde k pozdvižení davu. Dalším rozlišovacím znakem a stavovskou povinností je nutnost pojištění odpovědnosti z výkonu povolání, to znamená schopnost uhradit způsobenou škodu (na rozdíl např. od bankéřů, kteří nejsou příslušníky svobodných povolání, nemají profesní komoru a stavovské povinnosti - jimi způsobené škody hradíme my, daňoví poplatníci!) Při výkonu svobodných povolání hraje důležitou roli etika. Komory mají své členy příslušnými vnitřními předpisy zavázány k dodržování etických norem ve vztahu ke klientům, kolegům, veřejnosti i ke své profesi, přijímají stížnosti na nedodržování etiky nebo na jiná profesní pochybení svých členů, a tyto stížnosti řeší včetně případného postihu provinilého člena. To vše opět na své náklady a rychleji než obecné soudy.
I z tohoto neúplného výčtu stavovských povinností členů profesních komor lze při znalosti českého podnikatelského prostředí posoudit důsledky povinného nebo dobrovolného členství v komoře. Existují společenství, kde dvousetletá nepřetržitá demokratická tradice vytvořila takovou strukturu a společenské vazby, že je v obecném povědomí, kam kdo patří, a co z toho vyplývá pro něj i jeho okolí. Profesní komory jsou pevně zakotveny a výkon profese mimo ně je obtížně představitelný. I při dobrovolnosti je členství samozřejmostí, neřku-li ctí, včetně plnění stavovských povinností.
K takové situaci máme při optimistickém pohledu ještě alespoň několik desítek let daleko. Známe dobře úroveň vynutitelnosti českého práva. Předpokládat, že s takovým precedentem na očích se podaří zajistit jakousi vynutitelnost plnění stavovských povinností příslušníků svobodných povolání při dobrovolném členství v profesních komorách, je čiré donkichotství. Domyslit vše kolem dobrovolného členství v daných souvislostech znamená dospět k závěru, že profesní komora s dobrovolným členstvím nebude schopna garantovat plnění řady úkolů, které dnes ze zákona plní, ztratí možná také některá práva, ale stane se skutečně jen silným lobbystickým spolkem k prosazování profesních zájmů při zvýšení rozhodovacích pravomocí státních úředníků. Tato úvaha není nikterak převratně nová, uplatnila se již před deseti lety, kdy zákony o komorách vznikaly, a pro tehdejší zákonodárce to byl logický argument pro povinné členství. Desetiletý vývoj našeho podnikatelského prostředí nás poučil o mnohém, ale nikoliv o morální připravenosti každého jednotlivce převzít dobrovolně onu řadu stavovských povinností při každodenním zápasu s rozbujelou a občas nekvalifikovanou státní administrativou, s mocnými, někdy krachujícími, ale stále početnými zdravotními pojišťovnami, s marasmem veřejných zakázek, iracionalitou soudů a nikdy nekončící perspektivou dalších a dalších překážek při výkonu povolání. Měnit po deseti letech bezproblémového fungování několik zákonů kvůli jednomu poněkud atypickému předsedovi jedné komory by bylo velmi krátkozraké.
I z tohoto neúplného výčtu stavovských povinností členů profesních komor lze při znalosti českého podnikatelského prostředí posoudit důsledky povinného nebo dobrovolného členství v komoře. Existují společenství, kde dvousetletá nepřetržitá demokratická tradice vytvořila takovou strukturu a společenské vazby, že je v obecném povědomí, kam kdo patří, a co z toho vyplývá pro něj i jeho okolí. Profesní komory jsou pevně zakotveny a výkon profese mimo ně je obtížně představitelný. I při dobrovolnosti je členství samozřejmostí, neřku-li ctí, včetně plnění stavovských povinností.
K takové situaci máme při optimistickém pohledu ještě alespoň několik desítek let daleko. Známe dobře úroveň vynutitelnosti českého práva. Předpokládat, že s takovým precedentem na očích se podaří zajistit jakousi vynutitelnost plnění stavovských povinností příslušníků svobodných povolání při dobrovolném členství v profesních komorách, je čiré donkichotství. Domyslit vše kolem dobrovolného členství v daných souvislostech znamená dospět k závěru, že profesní komora s dobrovolným členstvím nebude schopna garantovat plnění řady úkolů, které dnes ze zákona plní, ztratí možná také některá práva, ale stane se skutečně jen silným lobbystickým spolkem k prosazování profesních zájmů při zvýšení rozhodovacích pravomocí státních úředníků. Tato úvaha není nikterak převratně nová, uplatnila se již před deseti lety, kdy zákony o komorách vznikaly, a pro tehdejší zákonodárce to byl logický argument pro povinné členství. Desetiletý vývoj našeho podnikatelského prostředí nás poučil o mnohém, ale nikoliv o morální připravenosti každého jednotlivce převzít dobrovolně onu řadu stavovských povinností při každodenním zápasu s rozbujelou a občas nekvalifikovanou státní administrativou, s mocnými, někdy krachujícími, ale stále početnými zdravotními pojišťovnami, s marasmem veřejných zakázek, iracionalitou soudů a nikdy nekončící perspektivou dalších a dalších překážek při výkonu povolání. Měnit po deseti letech bezproblémového fungování několik zákonů kvůli jednomu poněkud atypickému předsedovi jedné komory by bylo velmi krátkozraké.
