Josip Broz Tito do své soukromé rezidence na ostrově Brioni, nacházejícím se nedaleko Puly, vozil svou sto osmnáct metrů dlouhou jachtou hosty filmového festivalu na opulentní bankety. Sophia Loren, Elisabeth Taylor, Richard Burton, Yul Brynner nebo Orson Welles byli mezi nimi. Burton dokonce Tita hrál v partyzánském filmu Sutjeska (1973), který režíroval Titův kamarád Stipe Delič.
Na Brioni filmové hvězdy obdivovaly mimo jiné živé dary, které Titovi přivezli státníci ze šedesáti zemí světa. Jednou to byl párek slonů (jeden z nich stále žije v dnešním safari), jindy papoušci nebo antilopy. Středověké husitské zbraně, které Titovi darovali českoslovenští soudruzi v roce 1967, nejsou k vidění na Brioni, nýbrž v Muzeu Josipa Broze Tita v Bělehradu. V Titově bělehradské rezidenci se nachází i útulný kinosál. Tito sedával nahoře v křesle pod promítací kabinou a střežil členy vlády, kteří seděli dole. Promítač Luka Konstantinovič zaznamenával, kdo z vládních činitelů dává pozor, kdo a o čem se baví, co kdo dělá. Tito ve svém kině viděl do roku 1980 celkem 8802 filmů.
Josip Broz Tito coby hrdinský námět pro počítačovou tapetu
Kousek nad Titovým muzeem v Bělehradu je bývalá vládní vila v ulici Užička, vybombardovaná s centimetrovou přesností americkou střelou tomahawk v roce 1999. Za rezavým plotem jsou dnes k zahlédnutí pouhé sutiny. Je přízrak jednoho z nejmocnějších mužů Evropy pryč? Těžko. Do muzea dnes míří davy, zrovna tak jako do okolí jeho rezidencí na Brioni – tam se návštěvníci smějí jen projet okolo, k rezidencím se přiblížit nemohou...
Amfiteátr vzdorující dějinám
Jugoslávský vůdce miloval jak Pulu, tak Brioni. Na ostrově trávil pravidelně půl roku. Dodnes ho tu nepojmenují jinak než maršál. Amfiteátr s kruhovým hledištěm z prvního století našeho letopočtu, z doby císaře Vespasiana, je nejnavštěvovanější památkou Puly a pátým nejzachovalejším amfiteátrem na území Evropy. A říká se, že krásu pulské Arény předčí jen Koloseum v Římě. Je to místo vskutku státnicky velkolepé, grandiózní, nehynoucí. Aréna z doby gladiátorských zápasů se v době festivalu stává místem, kde se střetává historie s nejmodernější audiovizuální technikou, která umožňuje film sledovat na obrovském reflexním plátně i těm, co sedí extrémně vlevo nebo vpravo od něj. Staré zdivo je nasvíceno zdola i shora barevnými reflektory.
Josip Broz Tito - (c) profimedia.cz/corbis - BRILANTNÍ VELITEL. Jugoslávští partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita (vepředu) za války vynikali skvělými manévrovacími schopnostmi.
Národní soutěž je nadále páteří festivalu - jako v dobách vládce Jugoslávie. Jen se namísto výhradně z jugoslávských snímků skládá z filmů chorvatských anebo z chorvatských koprodukcí. Srbské, slovinské nebo bosenské filmy tu neběží. A není snad pulská Aréna nejlepším místem pro dnešní vrcholné politiky, kteří festival v Pule každoročně zahajují po boku ředitelky festivalu Zdenky Višković-Vukić a uměleckého ředitele Zlatka Vidačkoviće? Letos se na zahajovací ekologický film Soňa a býk, pojednávajícím o aktivistce, která chce zabránit býčím zápasům, přišel dokonce podívat generální tajemník OSN Pan Ki-mun. Pulskou Arénu navštívil s premiérem Chorvatska Ivo Josipovićem a starostou Puly Borisem Miletićem.
Snímek z filmu Soňa a býk
Pan Ki-mun přijel do Chorvatska řešit důsledky válečných zločinů ve Vukovaru. Boje ve Vukovaru se snažil již roku 1994 nasvítit ze srbského hlediska bosensko-srbský režisér Boro Draškovič v jednom z prvních postjugoslávských válečných - filmů Vukovar Poste Restante. Zločiny dodnes nevyřešila ani politika, ani film. Ale snaží se o to oba.
Kovodělník, partyzánský revolucionář, milovník filmu a bývalý prezident socialistické Jugoslávie je tedy v Pule stále v kursu, i když se Jugoslávie rozdělila a z národního festivalu jugoslávských filmů, který byl největší národní festival v Evropě, se stal festival chorvatských filmů, ke kterému je přidána mezinárodní část. Festival v Pule je odrazem „země, která neexistuje a možná nikdy neexistovala“. A možná i odrazem situace Evropy, která byla jugoslávským rozpadáním ovlivněna víc, než si dokážeme připustit. Místo padesáti ročně natočených jugoslávských filmů tu běží kolem deseti až dvaceti chorvatských filmů a chorvatských koprodukcí.
Už se tu nedomlouvají obrovské a ideově vynucené mezinárodní koprodukce a filmy s hollywoodskými rozpočty. Každá z kinematografií bývalé Jugoslávie jde svou cestou, tedy cestou malých produkcí, někdy i koprodukcí, pokud členové týmu jsou ochotni zapomenout na křivdy války.
Stavění a bourání domů
Jakmile se na pulském festivalu objeví film vracející se k „jugoslávské“ válce a snažící se vysvětlit příčiny konfliktu, hrnou se na něj davy. Největší oblibu diváků a nejvíc festivalových cen letos získal chorvatsko-slovinsko-bosenský titul Halimina cesta (Halimin Put) v režii Arsena Antona Ostojiče. Dílo se vrací do roku 1977 v západní Bosně, kdy vedle sebe žili křesťané a muslimové v míru a náboženské rozdíly nehrály výraznou roli. Muslimka Halima si bere křesťana Salka a narodí se jim syn Mirza. O šestnáct let později srbské jednotky zabijí muže i syna, střílet na sebe musí i bývalí sousedé a přátelé. V roce 2000 se pod ochranou jednotek OSN provádějí rekonstrukce válečných zločinů a Halima se poprvé dovídá, jak skončil její muž a syn. Film je natočen podle skutečné události. Ve snímku o tom, že důsledky války neskončily, říká Halima klíčovou větu: „Domy se tu bourají a staví pravidelně každých padesát let.“ Tím de facto odpovídá na to, jestli válka v Jugoslávii skutečně skončila rokem 1995, respektive 2000.
Snímek z filmu Halimina cesta
Těžko říct, co diváky na filmech o vzniku války v Jugoslávii tak láká. „Pořád její příčiny přesně neznáme, pořád se v tom přesně neorientujeme,“ říká makedonský režisér Milčo Mančevski, který za film Před deštěm o „lidských“ příčinách jugoslávské války dostal v Benátkách Zlatého lva v roce 1994. V Pule pracoval v porotě, která hodnotila mezinárodní filmy. Mančevského film ve třech příbězích ukazuje totéž, co dnešní Halimina cesta: jak se postupně rozdělují názory těch, kteří žili spolu a jak se bližní mohou stát nepřáteli.
Povaleči, mafiáni a Evropané
Druhým nejúspěšnějším filmem festivalu byl thriller Kanibal vegetarián (Jjudožer vegetarijanac) v režii známého chorvatského filmaře Branka Schmidta. Pojednává o úspěšném lékaři na prestižní záhřebské klinice, který se nechá najmout na ilegální potraty rumunských, ukrajinských a bulharských prostitutek. Díky mafii je kryt nejlepšími právníky i policií, stává se dokonce šéfem gynekologické kliniky, ale poslední obraz s injekcí do plodu ženy v sedmém měsíci těhotenství napovídá, že lékař je už zcela mimo běžná měřítka etiky a lidskosti a že ho čeká boží soud.
Snímek z filmu Kanibal vegetarián
Přízrak zlodějů a korupce pronásleduje každého druhého chorvatského filmaře - a obecenstvo na témata korupce žhavě reaguje. Ostatně chorvatské publikum obecně víc reaguje než české publikum. Možná, že je korupčními kauzami zrovna tak unaveno jako Češi, nicméně každá zmínka o propojení policie, státních úředníků a mafie tam tne do živého.
Patrně nejcharakterističtější pro festival v Pule byl první chorvatský 3D film Náhodný kolemjdoucí (Slučajni prolaznik) v režii bosenského rodáka Jozo Patljaka. Patljak studoval a pracuje v Chorvatsku. S pomocí 3D brýlí ve filmu nesledujeme fascinující krajiny, řeky a hory, nýbrž ulice Záhřebu, po kterých chodí, případně vrávorá bezdomovec a tlačí přes sebou vozík ze samoobsluhy. Do něho ukládá lahve, hadry a papíry, vytahané z kontejnerů. Je to mistr kontejnerového byznysu. Denně vydělá dvacet kun (asi sedmdesát korun). Jeho pološílená partnerka, která miluje tanec v rockových klubech, o něm říká, že vystudoval lahvologii. Odpadky, graffiti a špinavé ulice jsou natočeny jako objekty plné krásy a fantazie téměř s takovou láskou, s níž James Cameron točil planetu Pandora na Novém Zélandu. Záhřebský somrák se nakonec dostane do konfliktu s jinými bezdomovci.
Snímek z filmu Náhodný kolemjdoucí
Tenhle film nemá žádný děj a drží pohromadě výhradně pomocí obrázků špinavých ulic a zde se potloukajících žebráků. Ale patrně i tenhle fenomén dokáže publikum ocenit. Státy, které se oddrolily z bývalé Jugoslávie, dnes zápasí s chudobou, nezaměstnaností a s ekonomickými problémy. Chorvatsko je na tom – pomineme-li Slovinsko - sice nejlíp, je ekonomicky nejdál, ale možná něco takového jako obavy z budoucnosti nutí lidi k solidaritě s těmi, kteří tlačí nákupní vozíky s odpadky. Náhodný kolemjdoucí je svým způsobem charakteristický „evropský“ film, postavený na pocitu z dnešní Evropy, kde se stále víc lidí ocitá na okraji společnosti, živí se odpadky všeho druhu a kde proces rozpadání vstoupil do nové, dosud neznámé fáze.
