K čemu jsou dobří tatínkové?

Představa, že rodičovství je především záležitostí matky a otec k němu přispěje jen krátkou chvilkou aktivity při plození, je mylná. Vědci v poslední době odhalují, že oba rodiče jsou spolu spojeni i mnoha běžně nevnímanými biologickými a chemickými vazbami.

Těhotné ženy jsou častěji unavené, neklidnější a nervóznější, mají nezřízenou chuť k jídlu. To ví každý. Čeho si však všiml málokdo: úplně stejné příznaky, jen v menší intenzitě, se projevují u tří čtvrtin budoucích otců. Proč vlastně?

Hormony pro budoucí otce

Když žena očekává dítě, mění se v jejím těle hladina hormonů chemických látek, které regulují činnost orgánů v těle a jejich vzájemnou spolupráci. Díky tomu se jí, například, rozvíjejí mléčné žlázy, které se tak připravují na budoucí kojení. Mění se i psychika a vytvářejí se základy duševní vazby, která ústí v projevy mateřského pudu a v dlouhodobou péči o nového potomka. Vnějším příznakem těchto změn pak může být nevolnost a změny obvyklého chování. Vědci už dříve sledovali, co při očekávání potomstva prožívají samečkové těch zvířat, která žijí v párech, což je třeba devadesát procent ptačích druhů, ale jen deset procent savců. Zjistili, že tito samečkové v době očekávání potomstva procházejí rovněž hormonálními změnami, které je připravují na nutnost pečovat o novou generaci. U lidí však podobná měření provedla až nedávno psycholožka Anne Storeyová se svými kolegy z Newfoundlandské univerzity v kanadském městě Saint John's. Požádala o spolupráci 34 párů čekajících dítě, a pak od nich odebírala vzorky krve. Výsledky v lednu zveřejnila v odborném časopise Evolution and Human Behaviour. Z rozborů vyplynulo, že mužům se v průběhu těhotenství jejich partnerek zvyšovala hladina obdobných hormonů jako jejich ženám. A to včetně hormonu prolactinu, který v ženském organismu řídí změny vedoucí ke schopnosti kojit, a otcům tedy nic užitečného nepřináší. V důsledku těchto hormonálních změn se pak mění i pocity a chování budoucích tatínků.

Chemické signály

Kanadští vědci soudí, že mužský organismus reaguje na změněné chování ženy a zřejmě také na chemické signály, které na něj žena přenáší pravděpodobně změněným složením svého pachu, jejž nos zdánlivě nevnímá. Tým psycholožky Stoneyové uskutečnil se svými dobrovolníky i další pokusy. Výzkumníci například nechali každý manželský pár sledovat televizní záběry kojící matky, poslouchat nahraný pláč dítěte a také chovat panenku zabalenou v peřince, v níž nedlouho předtím bylo skutečné nedávno narozené dítě. Takto vytvořili zrakovou, sluchovou, hmatovou i čichovou kulisu skutečného rodičovství. Před pokusem a po něm vědci dobrovolníkům odebrali vzorky krve a zjistili, že se mužům i ženám změnilo složení hormonů. Čím blíže byl manželský pár termínu porodu, tím větší změny tento pokus vyvolal, a to u obou partnerů - u budoucí matky i budoucího otce. Tyto výsledky tedy ukazují, že příprava na rodičovství je v lidském organismu chemický a biologický proces, který zasahuje oba partnery.

Starostlivý gen samečků

Dosud neznámý význam otců zase objevili před časem vědci z univerzity v anglické Cambridgi a informovali o tom v časopise Nature Genetics. Pravda, ti prováděli svoje pokusy jen na laboratorních myších, protože na lidech by jim to nikdo nedovolil. Cambridgeští výzkumníci našli gen, který v myší samičce zapíná mateřské jednání, takže pak pečuje o narozené myšky. Gen mají sice obě myší pohlaví, ale je funkční pouze u samečků. Do samičího organismu se funkční gen dostane až ve spermatu, a tam spustí mateřské instinkty. Výzkumníci si to ověřili na myších samečcích, kterým dotyčný gen odstranili. Oplodněné samičky se pak chovaly jako špatné matky - o mláďata se nestaraly, mnohé z nich ani nepostavily pořádné hnízdo. Vědci předpokládají, že u lidí je tomu podobně. Existuje totiž lidská varianta tohoto genu, která je zřejmě rovněž funkční pouze u mužů. Takže i v tomto případě tatínkové asi mají další, zatím nepříliš známý význam. Lidé jsou však složitější než laboratorní hlodavci, a starostlivá matka se tedy od matky krkavčí odlišuje nejen základními geny, ale i duševními vlastnostmi. Nicméně nic se tím nemění na podstatném poznatku, že otcové jsou při vzniku dítěte ještě důležitější, než by se zdálo.