Co byste si jako pacientka myslela o doktorech, kteří veřejně a opakovaně sdělují, že jejich odchod znamená vaši smrt?
Já jsem takové tvrzení od lékařů nikdy neslyšela.
Nikdy jste neviděla auta pomalovaná heslem Náš exodus – váš exitus?
Ne. Fakt ne. Ale vím určitě, že by žádný lékař nenechal nikoho umřít. Myslím, že kdyby byl v sázce život, tak by neodešli.
V momentě, kdy například neonatologové hromadně odejdou, výrazně se zúží péče o problémové novorozence a v důsledku toho se může stát, že některý z nich nebude zachráněn.
Musí se všichni kompetentní lidé zmátořit a situaci vyřešit. Hejtmany počínaje a ministrem konče.
Ale kompetentní zachránit novorozence je jen ten neonatolog, který odchází.
Neonatolog, který říká, že odejde, zároveň říká, že to nebude jeho vina, když novorozenec nebude mít adekvátní péči. A správně předpokládá, že to někdo za něj vyřeší. Protože to už není jeho starost, kdo to bude řešit, jeho starost je ta, kterou deklarují ve svých protestech.
Takže jeho starost není, když případně pár novorozenců kvůli hromadnému odchodu nedostane péči?
To je hodně brutální. Určitě nezamknou dveře s tím, že za těmi dveřmi umírají novorozenci. To určitě ne.
Za brutální pokládám především ten vzkaz: Náš exodus – váš exitus.
No je, protože dvacet let se dělaly nebrutální tahy a nefungovaly.
Znáte doktory zblízka, znáte chod nemocnice, tak se mi ulevilo, když jste řekla, že nakonec by to ti doktoři neudělali.
Mně taky.
Eva JurinováNarozena 3. prosince 1953. Od roku 1989 je vdaná, s manželem podnikají ve své vlastní agentuře JURI-STYL-Média. V letech 1975 až 1980 byla redaktorkou Československé televize v Ostravě, v letech 1980 až 1990 redaktorkou ČST v Praze. V období 1989 až 1991 působila jako moderátorka relace ČST Deník. Profesi zástupkyně šéfredaktora si vyzkoušela v letech 1991 až 1992 v deníku Noviny. Další dva roky pracovala jako redaktorka Rádia Kobra a moderátorka Radiofóra v Českého rozhlasu. Veřejnosti je nejvíce známa jako moderátorka televize NOVA, kde působila v období 1995 až 1999. Od roku 2000 byla mluvčí Fakultní nemocnice v Motole. |
Byli motolští lékaři, kteří se připojili k akci Děkujeme, odcházíme, pod tlakem?
Mám v té komunikaci bohužel velmi smutnou roli, protože všechny petice a protesty lékařů na vedení nemocnice šly mimo mě. A na vedení se nějakým způsobem zadržovaly, abych je neměla k dispozici. Takže se tyto oficiální postoje lékařů ke mně nedostaly, dozvěděla jsem se to nedávno, když mi to jeden z protestujících lékařů řekl.
Byli ti lékaři pod tlakem, nebo ne?
Nebyla jsem u toho, ale slyšela jsem, že takový tlak částečně vyvíjen byl.
Jak se dá vyvíjet tlak na doktora, který podal výpověď?
Například tak, že se mezi čtyřma očima dozví, že někdo z titulu své moci zařídí, aby s nimi pojišťovna neuzavřela smlouvy.
Mrzí vás, že po deseti letech už nebudete pracovat pro motolskou nemocnici, nebo je to úleva?
Mrzí mě to určitě, za deset let člověk odvede kus práce, navíc odcházím od nedodělané a téměř hotové práce. Úlevu vidím v tom, že po téměř dvouletém vnitřním sporu s ředitelem Ludvíkem se mi to podařilo říci nahlas.
Oč jste se nejvíce přeli?
Je to děsně nudné a hodně osobní.
Jdu do toho.
Spor vznikl v době jeho předvolební kampaně do zastupitelstva Prahy, loni. Mezi čtyřma očima mi přikázal, abych ho v jeho volební kampani podpořila a dala svou tvář na letáky, které chodily v jeho volebním obvodu do schránek. Což jsem odmítla. Poté jsem jiné straně moderovala předvolební mítink a bylo mi před dalším kolegou sděleno téměř výhrůžně, že se mu mé aktivity nelíbí.
Na to má právo, aby se mu nelíbily. Co bylo dál?
Byl vypsán konkurz na tiskovou mluvčí, pan ředitel mi před svědkem sdělil, že by byl rád, kdybych se přihlásila, protože si mé práce váží. Jeho požadavek jsem akceptovala a do výběrového řízení se přihlásila.
Bývalá mluvčí Fakultní nemocnice v Motole Eva Jurinová při rozhovoru s Barborou Tachecí.
A proč jste se do něj přihlašovala v době, kdy už jste si pana ředitele nevážila?
Protože nepracuji jen pro pana ředitele, pracuji pro celou nemocnici. Od té doby byly tlaky. Ta nenávist už byla zřejmě oboustranná, protože jsem ho zradila v jeho politické kampani. To, že jsem se přesto ucházela o práci, muselo být pro něj červeným hadrem, nevím. Tak na mne začal vyvíjet nátlak, abych z výběrového řízení odstoupila. Byl velmi brutální a probíhal i mezi čtyřma očima. A jednou mi řekl něco tak ošklivého, že když jsem to večer vyprávěla manželovi doma, tak jsem dostala kolaps a nymburská záchranka mě vezla do nemocnice do Nymburka, kde jsem strávila noc.
Co to bylo?
Nemůžu to říct, aby se mi to zase nestalo. Možná se k tomu někdy v životě vrátím, ale bylo to hodně ošklivé. Zbabělé a potupné. Bohužel u toho nebyli svědci. "Evo, prosím tě, on tě nechce, nepřihlašuj se," to byly běžné vzkazy od ředitele, třeba přes náměstka Holcáta. Proč mě nechce, když mi v životě nevytkl žádnou chybu? Proč se mnou nikdy nediskutoval, mohl mi dát růži a říci v klidu, že se třeba potřebujeme omladit nebo že jsem udělala tu a tu chybu. Nikdy nic takového nezaznělo.
očima B. TachecíVážně jsem se lekla, že místo Evy Jurinové dorazila Dáda Patrasová. Před studiem stála s krásnou černou ofinkou, culíkem a roztomilým úsměvem. Jenže nezpívala o žížale, ale listovala časopisem MOTOL in, na jehož titulní straně byla fotografie Miloslava Ludvíka v letecké bundě, s leteckými brýlemi nonšalantně pohozenými na krku, se starou obrovskou leteckou vrtulí v ruce. To vše jako pouták k článku Monolog aneb komentovaný vlastní životopis, který dál na osmi stránkách Informačního magazínu Fakultní nemocnice v Motole z roku 2010 pan ředitel rozvíjí. Nemusela jsem se ptát, čemu se Eva Jurinová usmívá. Musela jsem se smát, aniž bychom si řekly slovo. |
V obecné rovině však připouštíte, že manažer v kterékoli firmě má právo si vybrat člověka, který mu vyhovuje?
A kam došla naše demokracie, když mi šéf nemocnice, veřejné instituce, nedokáže říci důvody a ukazuje palcem nahoru, palcem dolů? A může odvolat kohokoliv jen proto, že má osobní důvody?
Rozhodně se nechci kohokoliv zastávat, pana Ludvíka neznám, ale nestačí ke změně týmu jen to, že máte rozdílné povahy i postupy a nevyhovujete si?
Chápu, chápu. Já kdybych byla šéf, chovala bych se naprosto stejně – uplatňovala bych nárok na to, vybrat si lidi, se kterými chci spolupracovat. Ale to přece musí mít nějakou formu. Musím se s tím člověkem sejít a na rovinu si říci, co nám nevyhovuje, co nás trápí. Demokraticky, slušně. Vrcholový manažer to musí považovat za samozřejmost.
Nejsem si jista, že to tak funguje jinde.
Bohužel. A já to nesnesu, mě to osobně uráží a znovu se ptám, jestli je to etické jednání vrcholového manažera. Místo toho mi ředitel řekl, že moje přihláška do výběrového řízení byla nejlepší a že jsem postoupila do úzkého výběru. A opravdu jsem dnes dostala pozvánku k výběrovému řízení na základě toho, že jsem se ocitla v úzkém výběru.
Takže se zúčastníte?
Za současných okolností to samozřejmě nemá cenu. Myslíte si, že by mě komise mohla vybrat za tiskovou mluvčí, když to pan ředitel nechce? Té frašky se nehodlám zúčastňovat. Už v kuloárech jsem od ředitelových spolupracovníků slyšela, že se i mezi členy komise bavili o tom, že by mi měl říct, že se mnou nepočítá. Takže už dnes mám právo se domnívat, že to výběrové řízení může být zmanipulované. A už teď podnikám se svým právníkem právní kroky.
Kdybyste vy sama byla vrcholovým manažerem, nechala byste si tiskovou mluvčí, která by veřejně kritizovala vaše jednání?
Jenže to vůbec není pravda. Protože to bylo až poté, co se stalo to, co se stalo. Ředitel mi dal telefonicky instrukce, ať říkám, že je na řádné dovolené. To jsem dělala. A záhy poté mi vzkázal, že nechce, abych za nemocnici mluvila. Vůbec nechápu, proč to udělal.
"Zatím tomu nechci věřit. Ale pokud to tak je, že soukromě odjel na safari, tak je to v této rozjitřené době poněkud zvláštní," byl váš výrok na adresu ředitele. Padl před, nebo po zákazu mluvit?
Řekla jsem to poté, co jsem dostala zákaz práce. Znevěrohodnil mě před veřejností. A když volali všichni novináři a ptali se, proč nesmím už mluvit, zeptal se taky jeden z nich, co si vlastně o té jeho dovolené myslím. A v tu chvíli jsem odpověděla to, co jsem odpověděla. Že už mám zákaz mluvit za nemocnici, ale že jako Eva Jurinová si myslím, že manažersky pochybil.
Bývalá mluvčí Fakultní nemocnice v Motole Eva Jurinová při rozhovoru s Barborou Tachecí.
V té době jste ale stále byla oficiálně v pozici tiskové mluvčí?
Se zákazem mluvit.
Nebylo by z vaší strany profesionálnější počkat, až se šéf vrátí a uděláte si jasno, než říkat, že se chová zvláštně?
Ale ten člověk neměl vůbec zájem si se mnou udělat jasno. Kdyby ho měl, tak si se mnou sedne a pohovoří před odjezdem. Jestli je tak přehlíživý a špatně se učil na MBA a jako manažer nedomyslí něco zásadního, kladu si otázku, jestli mi stojí za to, abych byla loajální.
Jinak: jestli ředitel v průběhu své dovolené rozhodne, že nechce, abyste za nemocnici mluvila, a vy začnete zveřejňovat jeho kritiku, je to profesionální?
Proč by nebylo? Přece nejsem žádná ušlápnutá studentka, která je ráda, že si jí někdo všiml a zaměstnal. Neprofesionálně a neloajálně se začal nejdřív chovat on. Dal mi najevo, že si neváží mé práce ani mě. Proč bych měla mlčet? Dávám najevo totéž. A opravdu nahlas říkám, že si ho za to, co dělal, nevážím.
Stále chcete o nemocnici v Motole napsat knížku?
Ano. Nejde o žádnou kampaň, jak se domnívá pan ředitel. Jsem osoba veřejně známá, a je-li zájem o mé názory, za to nemůžu. A diskusi přes média s panem ředitelem vítám, protože face to face jsme ji nikdy nevedli.
Do příručky, jak si vybírat mluvčího, bych napsala: hlavně zjisti, jestli nechce napsat knihu.
Nikdy jsem ji napsat nechtěla. Deset let jsem byla loajální, nikdy žádná zrada. Nikdy jsem proti němu nevystoupila, protože mám úroveň a vím, co je to loajalita. Kdyby nenastala situace, jaká nastala, nikdy bych ji nenapsala.
