Všichni to asi cítíme: roky ubíhají a lidé přešlapují na místě, byť v tomto případě je oním místem oběžná dráha.
Když Američané přistáli v roce 1969 na Měsíci, kdekdo byl ochoten vsadit, že v roce 2000 budeme křižovat širý vesmír jako houbaři les. Ale vesmírný rozmach ve smyslu dobývání dálek v čase nějak zamrzl.
Možná tenkrát lidé předběhli sami sebe. Ale přesto: kosmický program nyní potřebuje nové, smělé vize a daleké cíle. Proč zrovna Bush a proč zrovna nyní? Bush se nejmenuje Jules, a také není žádný snílek.
Jeho kosmický program pohání motor na politické palivo. Poučen chybou svého otce, chce se Bush představit jako vůdce, který vidí do budoucnosti a ukazuje směr.
Zřejmým bičem jsou také neklamné příznaky, že ve vesmíru se zase začíná soupeřit: Evropě to sice zdánlivě moc nejde, ale plánuje vyslat člověka na Mars zhruba ve stejné době jako USA. Na věc jde razantně i Čína. Nebylo by dobré podceňovat ani Rusy - ze zoufalství dělají lidé velké věci.
Amerika tedy nemůže nechat své astronauty klimbat v síni slávy. Proč vlastně lidé, když roboti jsou praktičtější, neboť dolétnou dál a jsou mnohem levnější? Ale tady jde ještě o něco jiného. Hillary řekl, že vylezl na Mount Everest, protože existuje.
Mořeplavci vždy vyplouvali do dálek, protože chtěli vědět, co je za nimi. To je lidské. A Američané, jejichž předkové vyráželi do neznáma a posunovali další a další hranici divočiny, až dorazili k Pacifiku, mají takový pohled na dálky v krvi snad víc než jiné národy.
Protože jsou idealisté, mají i pocit, že jako jediná supervelmoc by měli za celé lidstvo posunovat další hranice a lézt na kosmické Everesty jednoduše proto, že tu jsou. Někteří jsou však i velmi praktičtí.
Například George Bush přichází se smělou vizí, která ho nemusí vůbec trápit, protože za její naplnění ponesou odpovědnost až jeho nástupci. On ne. Ale někdo to už říct musel.
