Hned Šternova domněnka, že členové KDU-ČSL si říkají křesťanští demokraté neprávem proto, že nejsou stranou všelidovou jako jinde v Evropě, je mylná. Nejde totiž pouze o kvantitu, nýbrž i o kvalitu. Autor zmiňuje z evropských křesťanskodemokratických stran pouze německou CDU - nejspíše se mu nejvíc hodí do konceptu. Její program Ivan Štern zná asi mnohem lépe než program KDU-ČSL. Porovnáním by totiž zjistil, že jejich programy a ideová východiska jsou si v mnohém podobné.
Historie církve
Ze Šternova popisu vyplývá, že od dob tridentského koncilu se církev, tedy společenství všech pokřtěných, nijak nevyvíjela, že oficiální stanoviska Vatikánu ustrnula v myšlení doby třicetileté války. S tím nelze polemizovat – lze nad tím jen kroutit hlavou. Chybí už jen Koniáš, upalování čarodějnic, otylí mniši a vatikánská rozvědka. Naopak se dá souhlasit s autorovou myšlenkou, že není katolicismus jako katolicismus (implikuje to ovšem paralelu s výše uvedeným, totiž, že nejsou křesťanští demokraté jako křesťanští demokraté); a to nejen v rámci různých zemí, nýbrž i napříč světadíly, diecézemi a farnostmi. V katolicismu existuje obrovská řada proudů a hnutí, která jsou logickým důsledkem obrovského počtu lidí, jichž se týká. Proto srovnání se zeměmi s jinou historií prostě musí pokulhávat.
. Polemika s článkemNepoužitelní čeští lidovci. Aneb Čunek tu není náhodou |
Snad se měl Štern soustředit pouze na naše specifické podmínky – a možná by se pak nedopustil tolika nepřesností. Například obdivovat německá katolická občanská sdružení a podsouvat nám, že v tuzemsku nic takového nebylo a není, je smutné. Stačí jen zmínit Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, Svaz lidových zemědělců nebo Československý Orel. U Orla, který je stále aktivní, je nutno zdůraznit, že ze sedmi členů skupiny, která spáchala atentát na Heydricha, byli čtyři členy orelské organizace (Kubiš, Gabčík, Valčík, a Bublík).
Vznik strany
Museli bychom začít vznikem mladočechů, k nimž patřily i katolické jednoty, pokračovat (pod tlakem útoku socialistů a liberálů na úlohu katolíků v politice) vznikem křesťansko-sociální strany, přes Katolickou stranu národní (včetně Katolického spolku českého rolnictva a Vesnické omladiny) až ke vzniku Československé strany lidové. Ta vznikla spojením Moravsko-slezské křesťanskosociální strany, Katolické strany národní a Konzervativní lidové strany. Lidová strana se tedy nestala pouhou pokračovatelkou křesťanských sociálů, jak tvrdí Štern. Přestože katolické strany nijak nevítaly rozpad monarchie, rozhodně se už za její existence stavěly za národní zájmy (požadavek na zvýšení počtu českých farností, rovnoprávnost jazyka a zastoupení Čechů ve veřejných úřadech, zřízení české univerzity na Moravě). Tudíž hovořit – jako Ivan Štern – o „kolaboraci s habsburským trůnem“ je formulace opravdu hodně přemrštěná. Souhlas se státní formou neznamená automatické ztotožnění se s vládní politikou. To platí nyní, jako to platilo za Rakouska-Uherska.
První republika a válka
Lidová strana se velmi rychle zabydlela na politické scéně a kredit si získala svým jednoznačným odmítavým postojem k podvratným akcím levicových sociálních demokratů a německých i maďarských nacionalistů, bojem Orlů na Slovensku proti maďarským bolševikům a svojí podporou parlamentní demokracie. Ta sice nebyla jednoznačná, avšak právě Jan Šrámek dokázal upozadit touhy části lidovců po stavovském státě. Nedobrý rakouský příklad mu dal za pravdu.
Lidovci hráli významnou a pozitivní roli v upevnění a fungování prvorepublikové demokracie. Zastávali jednoznačné protikomunistické i protifašistické postoje. Vyvrcholily protestem proti anšlusu Rakouska, odmítnutím Runcimenovy mise, odmítnutím anglo-francouzského ultimáta atd. Za takzvané druhé republiky ČSL vstoupila do Strany národní jednoty, a tak na několik let zanikla.
Za války se Jan Šrámek na Západě zásadně podílel na uznání zahraniční politické reprezentace. Zapojení do odboje, které mnozí členové ČSL zaplatili vězněním a smrtí, bylo komunisty zamlčováno. Závěrem dodejme, že stejně jako za první republiky i v současnosti nejsou všichni katolíci automaticky voliči lidové strany. To je také dosti podstatné.
Od osvobození po listopad 1989
Podivná demokracie od osvobození v květnu 1945 po únor 1948 znamenala pro ČSL fakticky to, že náhle byla jedinou nesocialistickou stranou v zemi. Proto bylo jasné, že byla také největší brzdou komunistických plánů. Kupříkladu tiskoviny Obzory nebo Lidová demokracie se vůči komunizaci země jednoznačně stavěly. Odmítnutí konce politické plurality, demise z nefunkční vlády, po přijetí demise i ukončení veřejné stranické činnosti (po řádění akčních výborů Národní fronty), to byly poslední svobodné kroky strany. Ve straně se začali objevovat zastánci dohody s KSČ. Ta měla svoje konfidenty a nastrčené lidi ve straně už delší dobu. Jan Šrámek odstoupil. Poslanci Alois Petr a Josef Plojhar byli ze strany sice vyloučeni, ale to jim nezabránilo v tom, aby převzali otěže v podstatě již nefunkční strany do svých rukou. Ze 46 poslanců jich 10 emigrovalo, 12 bylo uvězněno a 4 byli umučeni nebo popraveni.
V následujících čtyřech desetiletích byla samostatná existence pouze formální. V některých okresech nebyly organizace ČSL povoleny. Krátké nadechnutí v roce 1968 rychle skončilo. Oživení nastávalo v osmdesátých letech, vyvrcholilo vznikem Obrodného proudu. Sjezd jeho členů 14. října 1989 předznamenal to, co se o několik týdnů později rozběhlo.
Současné éra
Pokud Ivan Štern píše, že příspěvek ČSL k obnově české demokracie byl více než skromný, pak asi v listopadu 1989 nečetl Lidovou demokracii, která psala díky Obrodnému proudu zcela otevřeně v době, kdy mnozí ještě vyčkávali. Nebo stojí za připomenutí, že zavedla primární volby. Kdyby nic jiného.
Nevím, co přesně přinesly demokracii jiné strany. Pravda je, že Josef Lux nastavil vysokou laťku a snažil se nabídnout sociálnětržní hospodářství širší voličské základně. V závěru svého života přednesl svoji vizi KDU-ČSL jako obdoby CDU (lze si na internetovém YouTube poslechnout jeho projev). Pokus o otevření se strany dosvědčuje vstup do strany Petra Pitharta, Martina Bursíka, Zuzany Roithové nebo Vlasty Parkanové. Jisté je, že členy nejsou výhradně katolíci, nýbrž též křesťané z jiných církví nebo i lidé nevěřící; jakkoli jsou v menšině. Vyvrcholením byl vznik čtyřkoalice. Ta se však nakonec rozpadla, menší strany zmizely ze scény a nahradila je Strana zelených. V případě, že by Josef Lux nezemřel, jistě by tato myšlenka měla daleko větší šanci na přežití a budoucnost.
Svéráznou cestu pak představuje návrh na volební koalici typu CDU/CSU, která spočívá ve spolupráci ODS/KDU-ČSL jako bloku proti levici. Tento krok, který by v budoucnu mohl skončit jejich sloučením, by znamenal vznik „křesťansko-venkovské“ frakce v „liberálně-městské“ ODS. Kotrmelcem Miroslava Kalouska po volbách v roce 2006 však tato vize poněkud ztratila aktuálnost. Opět se ve straně ukazují rozdíly – dané historicky – mezi Moravou a Čechami, mezi konzervativci a liberály, mezi křesťanskými konzervativci a křesťanskými sociály. Že se lidovci hledají, o tom svědčí i množství jejich předsedů v posledních deseti letech. Tápou a snaží se rozhodnout, která cesta je správná. Toto přirozené pnutí může zvládnout pouze silná osobnost ve vedení strany. A tu zatím hledají lidovci marně.
Není však pravda, jak tvrdí Štern, že by se programově soustředili jen na některé otázky. Ano, politický marketing musí některá témata zdůraznit. Ale autorovi asi uniklo, že podle hodnocení Lidových novin, měla před parlamentními volbami 2006 lidová strana nejlepší a nejrealističtější program. Problém je v tom, že podle programu se strany nevolí.
Skutečná urážka
Jistě má Ivan Štern pravdu v tom, že Josef Plojhar i Jiří Čunek patří k historii strany. Stejně jako k národním socialistům/ČSS patří Milada Horáková i členství této partaje v komunisty řízené Národní frontě nebo její bývalý člen Jiří Paroubek. Stejně tak bychom našli komunistické agenty a zrádce u sociálních demokratů, kteří se pro jistotu s KSČ přímo spojili. Jenže to přece ze všech sociálních demokratů nedělá omezence.
Strany s historií to mají vždy těžší. Můžeme se bavit o tom, že i u lidovců jsou, jako všude jinde, hlupáci, kariéristi, podrazáci a lháři. Ty najdeme i v jiných stranách a určitě i mezi redaktory. Ale přiřadit straně (tedy jejím členům), jejím voličům a sympatizantům vlastnosti, jako je omezenost a chytráctví, to je skutečná urážka. Urážka všech těch, kteří pro tuto zemi, národ a demokracii něco udělali, zemřeli nebo třeba jen neškodili. A že by byl Pavel Tigrid omezenec nebo chytrák? A že by pro demokracii v ČSR a ČR nic neudělal?
Nakonec bych autorovi poradil, aby si sehnal publikaci Historie křesťanské demokracie ve středoevropském prostoru (Československá strana lidová) od Bohumila Lukeše (vydala Evropská akademie pro demokracii ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung, 2002), z níž jsem tu hodně uvedených informací čerpal. Kdyby si tuto brožurku o padesáti stranách přečetl, určitě by mu to v objektivnějším pohledu na lidovce pomohlo. Pokud o něj ovšem stojí. Mám pocit, že moc ne, a to je u redaktora veřejnoprávního média opravdu smutné. Obzvláště, když je veřejně prezentuje.
