Důvody jsou přinejmenším dva. Irák představuje nebezpečí. Ne proto, že by byl moc silný, ani ne proto, že má zbraně hromadného ničení. Svět však dovolil, aby irácká hra zašla příliš daleko. Teď už nejde o to, kdo má pravdu, ale o to, čí autorita převáží. Bude to autorita OSN? To by bylo nejlepší. Bude to autorita USA? To už je možná horší, ale stále je to lepší než třetí možnost: úspěch Saddáma Husajna.
Nebyl by to totiž jen jeho úspěch. Bylo by to vítězství a povzbuzení pro diktátory a utlačovatele celého světa. Podporovat americké výpady proti Iráku je riskantní. Za určitých okolností to však může být lepší než odmítání politiky USA.
Pokud totiž podřízení Saddáma Husajna uvidí, že proti nim stojí silná, hrozivá fronta dalších zemí, je větší šance, že se ho pokusí sami odstranit. Riziko je v tom, že nikdo neví, jak velká je Husajnova kontrola nad podřízenými.
Možná žádný nátlak nepomůže a pak budou muset souhlasit s válkou i ti, kdo o ni nijak nestojí. Existuje však ještě čistě evropský důvod pro přijetí postoje osmi. Za starý kontinent se pokusily mluvit dvě země: Francie a Německo. Jsou silné, ale jen dvě z patnácti zemí nynější, dvě z pětadvaceti zemí budoucí unie.
Evropský postoj však musí určovat přinejmenším všichni členové EU, k nimž bude záhy patřit i Česko. Francouzi a Němci mohou usilovat o shodu s jinými, ale nemohou ji diktovat.
Vystoupení osmi by pro ně mělo být jasným poučením: chtějí-li společnou politiku, musí být opravdu společná. Nesmí to být pouhá fasáda pro rozhodnutí Francouzů a Němců.
