Není na světě zřejmě národ, který by si s takovým gustem dělal legraci z neschopnosti bránit sebe sama. Ani to nebolelo, protože tady vždycky byla armáda jako fackovací panák: to oni selhali, nikoliv my. Bylo to alibistické zdůvodnění. Neboť armádu ovládají politici - a politici, to je civilní společnost. Ne armáda, ale my jako národ jsme vždy zůstali doma.
Zapomeňme opravdu na transportéry. To není pravý obraz ozbrojených sil, alespoň ne té části, které se týká nadcházející konflikt s terorizmem. Výsadkáři z Prostějova, specialisté z protichemické jednotky a polní nemocnice umějí být stejně dobrými vojáky jako Američané či Britové.
Už to ukázali: Kuvajt, Chorvatsko, Bosna, Kosovo - to jsou jejich zkušenosti.
Oni připraveni jsou. Na rozdíl od zbytku země. Národ, který vždy zůstal doma, si zvykl sledovat dění ve světě nezúčastněně, cynicky, a hlavně zdálky jako v kině. Ale tentokrát by měl jít přímo na plátno. Je to nová role.
Bylo poučné sledovat Ameriku po atentátech. Po počátečním strnutí se otřepala a každý chtěl něčím přispět, ať byl tisíc mil daleko. Země fungovala jako celek. Všichni, ne jen Bílý dům, armáda a napadená města, se cítili být svým způsobem ve válce.
Pochopíme i my, že se z diváků stáváme aktéry? Nebudeme odstraňovat trosky a vysílat do zámoří tisíce mužů. Ale něco významného dlužíme i té případné hrstce a spojencům: armáda je vždy silná jen natolik, jak silná se cítí země za ní.
