Umím rychle překonat přestup a eskalátory a zase najít vhodné místo pro nástup na další trasu metra.Pak je to blízko k dalším eskalátorům... A tak dále.
Zkrátka lze v Praze během dopravy do práce ušetřit vhodným plánováním několik velmi vhodných minut, zvláště pokud cestujete ráno do práce na poslední chvíli a víte, že váš podnik zavedl "motivační" program a za každý pozdní příchod Vás čeká finanční pokuta.
Tak jsem se dnes vezl autobusem, který měl zpoždění a nějak jsem nečekal, že přijdu včas. Právě naopak, byl jsem malinko nervózní, že zbytečně dostanu pokutu.
Autobus částečně své zpoždění dohnal a přijel pozdě o "pouhých" 5 minut.
Začal závod s časem.
Běžel jsem do metra jako o život. Ještě na schodech jsem si vyhlédnul nejvhodnější místo na přestupování a nastoupil do vlaku. Na přestupu jsem vystoupil na nejvhodnějším místě. Hurá, zaznělo v duchu v mé hlavě. Lidi byly poněkud neukáznění, a tak jsem se musel doslova probíjet lokty kupředu.
Když jsem překonal dvoje eskalátory i betonový tunel, zbývaly poslední schody směřující k nástupišti v další trase metra. Vlak v mém směru nebyl v dohledu, a tak jsem zvolnil tempo.
A právě tehdy jsem jej uviděl. Slepec. Slepý člověk s bílou holí, zoufale oťukávající kovovou stěnu vytvářející prostor pro dělníky. Vyrostla tu nedávno a bránila snadnému vstupu na nástupiště. Okolo proudily desítky lidí, ale nikdo bílou hůl jakoby neviděl.
Oslovil jsem jej a pomohl nastoupit. Ve vagonu byla situace lepší. Uvolnili slepému člověku místo k sezení a pomohli mu sednout. Za to když vystoupil z vlaku, měl opět smůlu. Zůstal stát před sloupem u nástupiště. Oťukával jej svou holí a nevěděl jak je široký a jestli je lepší jej obejít zleva, nebo zprava.
Možná ani netušil, že je to sloup. Lidé kolem chodili, jako když nikoho nevidí. Rychle jsem vystoupil, přesto, že jsem potřeboval vystoupit ještě o několik stanic dál a opět jsem mu pomohl. Když jsme obešli sloup, uviděl jsem další problém. Eskalátory.
Některé jely nahoru, některé dolů a jedny dokonce stály. Odvedl jsem jej směrem ke správným eskalátorům jak nejblíže to bylo možné a rozloučil jsem se. Byl moc vděčný a pořád mi děkoval.
Na pozdní příchod do zaměstnání jsem se mohl spolehnout a ani mne to nevadilo. Byl jsem rád, že ten slepý člověk překonal část svojí cesty bezpečně.
A já se teď ptám. Za co ?? A proč mi tolik děkoval ?? Cožpak pomoci člověku, který nic nevidí je něco mimořádného ??
