Prodej jiného než potravinářského zboží vzrostl dokonce nejvíce od roku 1997. Prodej motorových vozidel vzrostl meziročně o více než deset procent.
Růst bohatství je doprovázen růstem příjmové nerovnosti. Mzdy a zisky rostou, ale ne každému stejně.
Jednomu se měsíční příjmy zvýší o desítky nebo stovky tisíc korun, jinému jen o pár stokorun. Ani relativní růst mezd není stejný. Někdo si polepší o desítky procent, jiný nanejvýš o inflaci.
Na tomto místě by bylo možné mravokárně komentovat tradiční českou závist. Pořekadlo o chcíplé sousedově koze se téměř stalo součástí českého folkloru, ale pozor – my Češi nemáme na závist žádný patent.
Už Aristoteles konstatoval, že "závist je bolest způsobená štěstím jiných". Musel tedy o tématu něco vědět.
V současnosti se za národ závistivců považují Švédové a termín "švédská závist" si získal mezinárodní proslulost.
Švédsko je zemí, jehož nejbohatší občan Ingvar Kamprad (majitel obchodní sítě IKEA) jezdí ve více než deset let starém volvu, protože považuje za nepatřičné ukazovat své bohatství.
V tomto srovnání nedopadají Češi tak špatně. Relativně nepočetné vrstvě svých bohatých Češi "dovolí" i pár ferrari a tu a tam i nějakého bentleye.
Česká kultura je však tradičně velmi introvertní, pokud jde o užívání bohatství. Typický Čech je schopen vynaložit značné částky na vybavení svého bytu, ale spokojí se s ojetým automobilem a s oblečením ze "sekáče" nebo ze stánku. Češi jsou národem budovatelů zahradních bazénů, ale mnohý rád ušetří za vodu a mýdlo.
V jiných kulturách je tomu jinak
V kulturách Asie nebo Latinské Ameriky se považuje za potřebné demonstrovat bohatství za každou cenu.
Zejména Číňané bydlí často velmi spartánsky, ale pokud se jen trochu vzmohou, pořídí si drahé auto, hodinky značky Rolex, drahé oblečení a další vnější známky okázalého luxusu.
V Thajsku není výjimkou vidět ubohou chatrč a vedle ní nablýskaný terénní vůz. A dokonce ani chudý Mexičan, který obývá čtyři holé stěny, nešetří na čistém oblečení a na potřebách osobní hygieny.
Ve Vietnamu je obvyklé, že dělník, který si koupí nový motocykl (automobily jsou velmi vzácné), ho parkuje na zvláště dobře viditelném místě továrního parkoviště.
Je růst příjmové nerovnosti špatný? Zde je třeba vyvrátit rozšířený omyl, podle něhož je prý Česká republika zemí s extrémními příjmovými rozdíly. Není to pravda.
Chudých u nás není
Českých boháčů je relativně velmi málo a ve světovém srovnání svou zámožností příliš nevynikají. Pokud jde o chudobu, ta v České republice prakticky neexistuje.
"Chudý" Čech se pozná podle toho, že žije v paneláku, jezdí ve staré škodovce a pije desítku. Nikdy nehladoví, naopak, zpravidla trpí nadváhou. Lékařskou péči má zajištěnou, je gramotný a má až na nepatrné výjimky střechu nad hlavou. Ve světovém měřítku jde vlastně o dosti komfortní život.
Z nějakého záhadného důvodu však Češi svůj pocit chudoby milují. Rádi si stěžují na materiální nouzi, okázale se odívají do hadrů z tržnic a s oblibou lamentují na "bohaté".
Možná jim udělá radost údaj Českého statistického úřadu, podle kterého nejvyšší příjmový decil populace (deset procent obyvatel s nejvyššími peněžními příjmy) zaplatí šedesátkrát více na daních z příjmu ve srovnání s příslušníky nejnižšího příjmového decilu. Rozdíl v příjmech je však jen asi 5,6násobný.
Ještě štěstí, že alespoň rozum je rozdělen naprosto spravedlivě. Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek.
