Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem úspěšný, odcházím, říká Zeman

aktualizováno 
Bonmoty a někdy i urážky slyšíme od současného premiéra Miloše Zemana po celou jeho politickou kariéru. Jsou veřejnosti dostatečně známé. Jak však ovlivňuje reálná moc a vládnutí premiéra? Má vůbec v politice nějaké přátele? Proč přestal věřit v Boha a myslí si, že snobové jsou největšími nepřáteli společnosti? A co s ním bude příští rok po parlamentních volbách?

Pane premiére, zúčastníte se aktivně příštích voleb?
Máte-li na mysli, zda budu kandidovat, tak to zcela určitě ne.
Máte-li na mysli, zda se budu účastnit volební kampaně, tak na požádání svých kolegů zcela určitě ano. My zemani jsme nejnižší šlechta, která neměla právo první noci, nicméně přesto měla určité feudální výsady. A kdybych si dal do svého štítu nějaké feudální heslo, tak by to bylo heslo Sloužím. A pokud odejdu z čela vlády v situaci, kdy naplním svůj slib, tedy že předáme další vládě zemi v lepším stavu, než v jakém jsme ji zdědili, tak jsem splnil svůj úkol a mám právo si odpočinout.

Kdy vás vlastně poprvé napadlo, že odejdete z politiky?
No, kdybyste četli noviny, což se ve vaší profesi dá skoro předpokládat, tak byste věděli, že jsem to řekl více než před dvěma roky...

Přinesl Miloš Zeman této zemi více dobrého než zlého? Hlasujte v anketě ZDE
Hlasovat můžete i z mobilního telefonu. Pošlete SMS zprávu ve tvaru HLA MFD2 ANO, nebo HLA MFD2 NE na číslo 999111 (Eurotel) či 4616 (Paegas). Obratem dostanete potvrzení (stojí 2 Kč).
My se vás neptáme, kdy jste to poprvé řekl, ale kdy vás to poprvé napadlo. To je vážné rozhodnutí a k tomu člověk dospěje pod dojmem nějakých silných zážitků, nebo když vážně bilancuje.
Přiznám se vám k něčemu, co jsem ještě nikomu neřekl. Je to trochu paradoxní, ale já bych neodešel z politiky, kdybych byl neúspěšný. Nevím, jestli jste schopni tomu porozumět, ale přesto vám to říkám...

My se to budeme snažit pochopit...
Tak dobře. Před dvěma lety jsem dospěl k názoru, že tato země se dostává z ekonomické krize, učinil jsem prognózu, která zněla, že za dva roky to bude jasné dokonce i novinářům, zatímco před dvěma lety to bylo jasné, obávám se, jenom mně a několika lidem, kteří rozumí ekonomii. A když jsem dospěl k názoru, že mohu věrohodně říci, že jsem svůj úkol splnil a v tomto smyslu jsem byl úspěšný, tak jsem zjistil, že mám právo odejít.
Říkám vám naprosto poctivě a opakuji, že jsem to ještě nikomu jinému neřekl: velmi bych váhal, kdybych byl neúspěšný, to znamená, kdyby pokračoval ekonomický propad, kdyby klesala životní úroveň, narůstaly sociální konflikty a tak dále. Velmi bych váhal, jestli mám právo odejít, protože bych si říkal, že mám určitou odpovědnost a že mám bojovat dál. V okamžiku, kdy se dostavil úspěch, mám právo odejít.
Nemluvím o povinnosti odejít, mluvím o právu odejít.

Proč trochu automaticky předpokládáte, že vám tento vlastně pozitivní motiv nebudeme věřit? Je to skepticismus?
Já jsem neuvedl, že mi nebudete věřit, já jsem uvedl, že jste první, komu to říkám, což není totéž. Ale pokud jde o to věření: většina politiků v naší zemi jsou extroverti. A extrovert si váží veřejného mínění, dbá na popularitu, snaží se neříci nic, co by tu popularitu zkazilo, zatímco já patřím k minoritě introvertů, pro které je důležitější sebeúcta než veřejné mínění.
Z toho vyplývá, že jsem asi jediný český politik, který oznámil svoje rozhodnutí odejít z politiky, aniž by byl k tomu nucen. Nebudu teď mluvit o Janu Rumlovi, který to oznamuje každé dva měsíce, a přitom je v té politice dál a dál a dál.

Je tedy váš odchod z politiky skutečně definitivní?
Politika je u nás obdivuhodným způsobem personifikována.
Já si myslím, že politika je proud myšlenek. Že osobnost, politik, je pouze nositelem myšlenek. Politika je jako štafetový běh, kde předáte kolík dalšímu běžci a můžete být hrdý na to, že jste na svém úseku trati dosáhli ze soutěžících nejlepšího času. Ale nezapomeňte, že pořád je to družstvo. Nezávodíte sám za sebe, závodíte za tým a ten závodí za konkrétní program. Program je balík hodnot, které ten program prosazuje.
Domnívám se, že vy novináři často přeceňujete, kdo přijde do politiky, kdo odejde z politiky, že pro vás je daleko důležitější osoba než program, také proto, že osoba je mediálně atraktivnější. Ale to, co je mediálně atraktivnější, nemusí být nutně důležitější. Znáte Zemanův zákon?

Vy máte i svůj vlastní zákon?
Jednou jsem to již publikoval: "Mediální prezentace určitého problému je nepřímo úměrná důležitosti tohoto problému." A vy neustále píšete o lidech, místo abyste psali o myšlenkách.

Kdy jste se vlastně začal cítit sociálním demokratem?
Řekl bych, že to bylo počátkem devadesátých let, ale nebylo to okamžitě po revoluci. Já jsem kdysi sám sebe definoval jako levicového liberála, a dokonce jsem říkal, že jako levicový liberál stojím napravo od sociálních demokratů.
Nicméně na druhé straně jsem si uvědomil, že to, co se tady děje, není vůbec skutečná pravicová politika, že je to pouze hra na pravicovou politiku, která umožňuje, aby lidé, kteří nedokážou pracovat, ale dokážou podvádět, zbohatli nezákonným způsobem, a že toto je podstata kvazipravicové politiky počátku devadesátých let.
No a v tomto okamžiku jsem dospěl k názoru, že patřím mezi sociální demokraty, protože je-li toto pravice, tak já jsem zcela určitě nekomunistická levice.

Pane premiére, věříte v Boha?
Kdysi jsem věřil. Tak mezi šestnáctým a osmnáctým rokem. To je zajímavé, protože už podruhé vám dnes řeknu něco, co jsem ještě nikomu neřekl. Buď jsem v takovém rozpoložení, nebo vaše otázky jsou docela inspirativní.
Můj Bůh umřel v Osvětimi. Poté, co jsem zažil informace o Osvětimi, nevěřím, že existuje. Protože nevěřím, že by jakýkoli milosrdný Bůh, nikoli ďábel, ale Bůh, mohl dopustit to, co se tam odehrálo.
Poté, co jsem se tedy o tom dozvěděl, přestal jsem věřit v Boha.

Cítíte se v politice osamělý?
Silný je prý nejsilnější sám. Ale to je heslo či slogan, který podle mého názoru není pravdivý. Já jsem se na začátku své politické dráhy, to znamená někdy v devadesátých letech, snažil deklarovat jako nezávislý prognostik.
Svým způsobem je prognostik osamělý právě proto, že je nezávislý.
Pak jsem pochopil - a trvalo mi to dlouho - že sebelepší myšlenku neprosadíte, pokud za sebou nemáte organizaci. Takže necítím se v politice osamělý, cítím se součástí určitého týmu a uvědomuji si, že bez tohoto týmu, i kdybych byl sebegeniálnější, se mi vůbec nic nepodaří.

Máte v politice osobní přátele?
Mám v ní i osobní přátele, ale přátelství vyžaduje čas. Taková hezká slova, že skutečný přítel je ten, se kterým se setkáte po deseti letech a on je pořád přítelem, jsou jenom fráze. Skutečný přítel je ten, na kterého musíte mít čas a on musí mít čas na vás. A protože politika spotřebovává veškerý čas včetně času rodinného, tak si myslím, že mám sice v politice přátele, ale že kvůli nedostatku času to přátelství není tak intenzivní, aby představovalo jakousi kostru života. Je mi to líto, je to ale cena, je to náklad, pro který jsem se dobrovolně rozhodl.

Rudyard Kipling ve svém románu Kim napsal: "Poslední rozkoší bílého muže je vládnutí." Máte z vládnutí někdy rozkoš?
Ne. Vládnutí je strašné břemeno. Je to sice břemeno bílého muže v dikci Kiplinga, ale není to rozkoš. Vládnutí je hlavně odpovědnost. Vládnutí je pocit, že byla-li vám dána šance něco udělat, udělejte to, abyste se mohl na konci svého života za sebou ohlédnout a zjistit, že tam něco zůstalo. Ne pro vás, ale pro ty druhé. Za mne, nebo pro mne, tam nezůstane nic, pro ty druhé možná ano. Čili vládnutí je obrovská odpovědnost, je to jako zátěžový test. Vy musíte prokázat, z důvodu té sebeúcty, kterou jsem již zmínil o introvertu, že jste ochoten a schopen odolat zátěži. Vládnutí je nesmírná zátěž. Jsou politici, kteří se potulují po recepcích a říkají tomu vládnutí. I to je možné pojetí vládnutí. Ale pokud vládnutí znamená, že každý den přijímáte desítky rozhodnutí, ke kterým musíte prostudovat nesmírné množství materiálu, tak vládnutí je řehole. Je to dřina.

Jenže vy nejste asketa, nejste světec, který by jen sloužil. Vy necítíte z vládnutí trochu lidského uspokojení? Radost ?
Asketa určitě nejsem. Světec v žádném případě ne. Myslím si, že člověk má něco, co se nazývá svědomím, i když je to příliš patetický výraz. Člověk má ale i něco, co se nazývá "alter ego", svoje druhé já. A to druhé já k tomu člověku neustále promlouvá. Říká mu, tohle jsi udělal špatně, tohle bys měl zlepšit, a jsou chvíle, kdy stojíte v permanentní konfrontaci vůči svému druhému já. Najednou zjistíte, že má-li mít váš život hodnotu, nemá-li vás druhé já neustále pronásledovat a říkat "k čemu tady vlastně jsi", "ty jsi parazit", "ty jsi nic nedokázal", "za tebou není zasazený strom, postavený dům a zplozený syn", nemáte-li unikat výčitkám tohoto druhého já, tak musíte v životě něco dokázat.

Publicista Alexandr Mitrofanov ve své knize o sociální demokracii napsal, že jste svou podstatou plebejec. Že máte rád tlačenku či buřty. Lidé, kteří vás poznali osobně, to potvrzují. Je to životní program?
Řekl bych, že si musíme objasnit, kdo je to snob. Snob nemá vznešenost a já nenávidím snoby. Já nenávidím pseudopodnikatele ve fialových sakách a bílých ponožkách - oni se teď trošku kultivovali, pokud jde o barvu ponožek a sak, ale nekultivovali se, pokud jde o barvu duše. To moje plebejství, chcete-li to tak nazvat, je odporem proti snobům.
Já pokládám snoby za nejhorší součást jakékoli společnosti. A protože jsem v české společnosti a v české politice poznal nesmírné množství snobů, jsem plebejec, protože plebejství je formou boje proti snobům.

Chtěl byste někoho konkrétně jmenovat?
A vy byste ode mne chtěli, aby byly další a další žaloby, kterých už je, jak říkají Slováci, neúrekom? Ne, já si myslím, že každý, kdo trošku sleduje naši politickou situaci, ví, o kom mluvím.

Vraťme se ještě k vaší vládě.
Jaké vidíte po třech letech její největší úspěchy?
Vycházím z názoru, že každá vláda, ať je levicová nebo pravicová, musí být hodnocena podle týchž kritérií, která jsou nezávislá na charakteru této vlády. Tato kritéria jsou v každé době a v každé zemi stejná. Je to kritérium ekonomické výkonnosti měřené hrubým domácím produktem, kritérium životní úrovně měřené reálnou mzdou, kritérium sociálního napětí měřené mírou nezaměstnanosti a kritérium bezpečí měřené mírou kriminality. Když jsme přebírali vládu, tak hrubý domácí produkt klesal a nyní roste, reálná mzda klesala, nyní roste, nezaměstnanost rostla, nyní klesá, a když jsme přebírali vládu, kriminalita rostla, nyní klesá.

Jaké jsou naopak neúspěchy a prohry vašeho kabinetu?
Samozřejmě existují. Tato vláda je složena z lidských bytostí a předpokládat, že bude totálně úspěšná, je naivní. Náš základní neúspěch spočívá v tom, že se nám stále ještě nepodařilo razantní zlepšení ve výběru daní, včetně eliminace daňových nedoplatků. To je neúspěch číslo jedna.
Neúspěch číslo dvě, teď už ale jenom částečný, spočívá v tom, že akci čisté ruce jsme odstartovali způsobem, který měl velmi, velmi pomalý rozběh, a to díky odporu vyšetřovatelů, státních zástupců a některých dalších složek, takže jsme museli provést personální změny například na Nejvyšším státním zastupitelství, aby se tato akce konečně rozběhla. Nicméně, jak vidíte, začíná přinášet první výsledky.

Vaše vláda se snaží zemi přivést do Evropské unie. Nemáte pocit, že společnost je ke vstupu vlažná a že podpora Čechů je malá? Jakou v tom cítíte odpovědnost?
Necítím žádnou. Poslední publikované průzkumy ukazují, že v případném referendu o vstupu do Evropské unie by zastánci vstupu nad odpůrci vyhráli přibližně v poměru 2:1. Přitom Češi jsou skeptický národ a to je tak trochu antropologická konstanta. Já na skepticismu nevidím nic špatného. Skepticismus je zdravá vlastnost: jestliže Češi váhají a jestliže si přejí další a další informace o vstupu do unie. Já říkám, že členství v unii má výhody i nevýhody, ale výhody dlouhodobě převažují.

Pane premiére, prý jste přešel z becherovky na portské. Proč?
Já jsem zastánce plurality.
Mám rád proto jak becherovku, tak portské. Přejete-li si to vědět, tak mám rád z vín tramín, z nápojů ostřejších třeba slivovici. Nemám rád čtenáře jedné knihy, jedlíky jediného jídla, no a nemám rád pijáky jediného nápoje.
To, že jsem byl spojen s becherovkou, je dáno tím, že většina novinářů jako tvorů vyznačujících se extrémně nízkou inteligencí má takzvanou binární paměť. To znamená, že je schopna rozlišit pouze dva stavy reality, ale stavů reality je velmi mnoho.

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Martin Stropnický reaguje na předběžné výsledky voleb v pražském štábu hnutí...
Sčítání hlasů pokračuje. Jasně vede ANO, TOP 09 bojuje o přežití

Po sečtení 85 procent hlasů jasně vede hnutí ANO. U voličů uspěla SPD i Piráti. ČSSD naopak výrazně propadává. TOP 09 zatím na vstup do Sněmovny může...  celý článek

Předseda SPD Tomio Okamura volil v pražské Hostivaři. (20. října 2017)
ŽIVĚ: Tisková konference Okamurovy SPD k výsledku voleb

Policie řešila odpoledne ve štábu hnutí SPD Tomia Okamury v pražském Karlíně dva incidenty s novináři, kteří se dožadovali vstupu bez akreditace. Ochranka poté...  celý článek

(ilustrační snímek)
Volič si dělal selfie u urny, pak ve schránce hledal ztracenou obálku

Neobvyklý volební incident řeší v Žermanicích na Frýdecko-Místecku. Starší volič násilím otevřel hlasovací schránku a snažil se tam najít prázdnou obálku,...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.