Nejsem milovníkem zvířat, Martu Kubišovou považuji za slušně řečeno, příliš emotivní ženu a Srstku dokonce za klauna. Nemohu však snášet, že jsou a budou tisíce dobytčat utraceny a spáleny jen proto, že my, lidé, jsme jim vnutili kanibalskou potravu.
Nemyslím, narozdíl od své milé, že zvířata jsou skrznaskrz stejná jako my. Vím však, a ví to každý, že prožívají bolest i lásku. Dokážou šíleně milovat své, řeknu to, děti. Ve chvíli před smrtí se vážně lidem podobají. Mají úzkost i pohled upřený za hranice tohoto světa. My je týráme v okovech, krmíme svinstvem a pak, když se nám zdá, že nás ohrožují, popravíme je a spálíme.
Není to tak dlouho, co to jedni lidé dělali s druhými lidmi. Nemám zvířata rád. Mají-li je však spalovat za naše viny, říkám: Jsem šílená kráva. Jsem člověk.