Po Obamově káhirském projevu se konaly volby v Libanonu, kde aliance prozápadních stran zaznamenala překvapivé, ale jasné vítězství nad Hizballáhem a jeho spojenci. Za zmínku také stojí, že v těchto volbách poražená strana okamžitě přiznala prohru a že Sýrie to nyní evidentně myslí vážně s navázáním nových vztahů s Libanonem.
Íránský režim ztratil legitimitu, ne však důležitost
Nedávné "volby" v Íránu se nesly ve znamení do nebe volající manipulace ve prospěch dosavadního prezidenta, která rozpoutala masové demokratické povstání. Člověk jen žasne nad tím, že se íránská vláda okamžitě nerozhodla pro průhlednost a promptně a důsledně nezveřejnila fakta o hlasování, která má k dispozici pouze ona. Pokud prezident Mahmúd Ahmadínežád skutečně vyhrál poměrem hlasů 2:1, není se přece čeho bát. Místo toho se však děje pravý opak, pro což existuje pouze jedno vysvětlení: volby byly zmanipulované.
Volební podvod v Íránu vyvolal masové hnutí v íránských městech, které - tolik je už dnes zřejmé - od základů změní celou zemi. Buďto se režim uchýlí k hrubé síle, aby potlačil protesty, čímž se vzdá jakéhokoliv zdání demokratické legitimity ve prospěch de facto vojenské diktatury, anebo zjistí, že nedokáže zahnat podvratného džina demokracie zpátky do lahve, a Írán se začne stále více otevírat a reformovat. V případě násilného potlačení bude pro Západ daleko těžší vést s Íránem rozhovory o jeho jaderném programu, poněvadž režim bude moci založit své přežití výlučně na izolaci a konfrontaci s vnějším světem. Rozhovory s režimem by navíc na Západě vyvolaly značné problémy s legitimitou.
Islámská republika nebude moci zvolit čínské řešení - kombinaci politického útlaku doma s hospodářskou reformou a větší otevřeností vůči okolnímu světu -, protože její struktury jsou na to příliš slabé a křehké. Vládnoucí ideologie by navíc nedokázala takový krok bez újmy přežít.
Kromě domácích politických témat a otázky vnitřní svobody se voliči rozhodovali mezi významnými kandidáty podle jejich postoje k otázce, zda by měl Írán usilovat o širší mezinárodní integraci. Ahmadínežád je zastáncem politiky konfrontace a částečné izolace; Músáví je pro větší otevřenost. Politika otevření země by proto rychle ohrozila existenci režimu.
Dosáhne-li Ahmadínežád konečného vítězství, ocitne se Západ před dilematem: bude muset jednat s režimem, který je zdiskreditovaný volebním podvodem, ale zároveň je nepostradatelný pro řešení téměř všech důležitých problémů Blízkého východu: nejen íránského jaderného programu, ale i konfliktů v Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, Libanonu a Palestině. Írán je také klíčovým hráčem při ochlazování horkých míst na Kavkaze a ve střední Asii.
S teheránským režimem, který musí demonstrovat vnější sílu, aby přežil svou zničenou legitimitu doma, by se proto všeobecná a předjednaná dohoda, o niž Západ usiluje, uzavírala mnohem obtížněji a riskantněji, pokud by to nebylo zcela nemožné.
To zmohou jen vlády národní jednoty
Věci se daly do pohybu také ve třetí oblasti: v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. Obama si přeje řešení založené na existenci dvou států, avšak - na rozdíl od prezidentů Billa Clintona a George W. Bushe - neodložil snahu řešit izraelsko-palestinský konflikt až na konec svého druhého funkčního období. Místo toho se k této otázce od počátku staví energicky čelem. Nevyhýbá se ani omezenému konfliktu s izraelskou vládou v otázce osad na západním břehu Jordánu.
Podmínky pro seriózní jednání v izraelsko-palestinském konfliktu jsou však vše jiné než dobré - scházejí partneři na obou stranách. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nedávno připustil existenci palestinského státu a vedení Hamásu, který odmítá právo Izraele na existenci, souhlasilo s palestinským státem v hranicích před 5. červnem 1967. Podmínky, které si obě strany navzájem kladou, však zpochybňují upřímnost jejich odhodlání řešit situaci na bázi dvou států. Přesto pouze vláda izraelské pravice může ukončit rozšiřování osad a pouze Hamás může zastavit násilí proti Izraeli. Tato dvě témata - osady a bezpečnost - bude třeba řešit prakticky a současně, má-li být mírový proces opětovně nastartován.
Pokud chce Obama dosáhnout v tomto konfliktu výrazného pokroku, bude muset přimět Netanjahuovu vládu i Hamás k jednání. Z dnešního hlediska se to může jevit jako nemožné, avšak zdání klame. Taková jednání budou možná, pokud a až obě strany - Izrael a Palestinci - vytvoří vlády národní jednoty.
Současný pohyb na Blízkém východě je značně rozporuplný, protože situace se může zlepšit i zhoršit (což je pravděpodobnější). Jedna věc je však jistá: bude-li současný pat pokračovat, situace se pouze zhorší. Je tedy správné podstupovat rizika, která jsou nedílnou součástí změny.
© Project Syndicate/Institute for Human Sciences.
autor
Joschka Fischer byl téměř dvacet let čelním představitelem německé Strany zelených, působil v letech 1998 až 2005 jako německý ministr zahraničí a vicekancléř. |
