Věci se sice nevyvíjejí tak, jak američtí neokonzervativci zamýšleli, nicméně se vyvíjejí. Historické selhání jménem válka v Iráku, zánik sekulárního arabského nacionalismu a raketově stoupající ceny ropy a plynu vnesly do regionu hluboké změny. Od Damašku po Dubaj, od Tel Avivu po Teherán se na obzoru začíná rýsovat nový Blízký východ.
Starý Blízký východ vyrostl z hranic a politických entit, které po pádu Osmanské říše v roce 1918 vytvořily evropské mocnosti. Jeho ideologickou hnací silou byl Evropou inspirovaný sekulární nacionalismus, který usiloval o politickou a společenskou modernizaci prostřednictvím vládní akce shora. Tento druh nacionalismu nebo "arabského socialismu" dosáhl vrcholu během studené války, kdy se mohl opřít o sovětskou podporu ve vojenské, politické a hospodářské oblasti.
Zánik jednoho pořádku
Jeho konec nastal s koncem Sovětského svazu, poněvadž zkostnatěl v autoritářské, zkorumpované a neefektivní vojenské režimy a diktatury. Zánik SSSR zároveň v mnoha arabských státech vyvolal hlubokou vojenskou krizi: bez podpory Sovětů coby vnějších garantů jejich vojenských kapacit už nacionalistické režimy nedokázaly držet krok s vojenskou modernizací.
Nacionalistické režimy proto postupně ztratily domácí lidovou legitimitu a vzniklo vakuum, které dnes do značné míry zaplnili nestátní aktéři. Změnily se také ideologické síly a projevy moci, když sekularismus byl nahrazen politickým islámem, který přitom umně do sebe začlenil sociální otázky i revoluční protizápadní nacionalismus.
Modernizuje se vše, i konflikty
Starý Blízký východ lze dnes nalézt v Sýrii, Egyptě, Jemenu, Tunisku, Alžírsku a Palestině kontrolované Fatáhem. K novému Blízkému východu se pak řadí Dubaj, emiráty v oblasti Perského zálivu, Izrael, ale i Hizballáh, Hamás a džihádistický terorismus - a částečně také Írán a Saúdská Arábie. Rovněž Jordánsko a Maroko se snaží k novému Blízkému východu přidružit.
Tyto příklady očividně naznačují, že "nový" nemusí nutně znamenat lepší, nýbrž prostě jen jiný a modernější. Modernizace s sebou v žádném případě nenese řešení konfliktů, které v regionu nadále hnisají. Místo toho se i tyto konflikty "modernizují", což by je mohlo učinit ještě nebezpečnějšími než v minulosti.
Jeden aspekt takové modernizace byl patrný v libanonské válce mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006, kdy rakety a kaťuše učinily z tankové války zastaralou věc. Nestátní aktéři typu Hizballáhu, Hamásu a Al-Kajdy současně zaujali místo tradičních armád a sebevražední atentátníci vybavení automobilovými bombami nebo pásy s výbušninami vystřídali partyzánské bojovníky s kalašnikovy.
Čtyři podstatné změny
Možná nejvýznamnější změnou je však posun politického a vojenského těžiště regionu. Zatímco u starého Blízkého východu představovali nejdůležitější ožehavá místa Izrael, Palestina a Libanon, po válce v Iráku se regionální moc a politika soustřeďují do oblasti Perského zálivu.
Dominantním konfliktem už není izraelsko-palestinské zápolení, nýbrž hrozba střetu mezi Íránem a Saúdskou Arábií o subregionální nadřazenost a mezi Íránem a USA o regionální hegemonii. Dnes je prakticky nemožné zavést do praxe jakékoliv řešení izraelsko-palestinského konfliktu bez Íránu a jeho místních spojenců - Hizballáhu v Libanonu a Hamásu v Palestině.
Válka v Iráku proto v jistém smyslu představuje strategický a vojenský most mezi starým a novým Blízkým východem. Americká intervence vnesla do regionu čtyři dalekosáhlé změny:
První: Uvolnila stavidla hegemonistických ambicí Íránu a dopomohla mu ke strategickému postavení, jakého by sám nikdy nemohl dosáhnout.
Druhá: Demokratizace Iráku zvýšila moc šíitské většiny, která potažmo nesmírně posílila vliv Íránu. Válka v Iráku proměnila staletí trvající šíitsko-sunnitský konflikt tím, že mu dodala moderní geopolitický význam a rozšířila ho do celého regionu.
Třetí: Vzestup Íránu představuje existenční hrozbu pro Saúdskou Arábii, protože šíitská většina obývá na ropu bohatý severovýchod země. Íránem ovládaná šíitská vláda v Bagdádu by ve střednědobém výhledu ohrozila územní celistvost Saúdské Arábie - takový scénář Saúdové nemohou a nebudou akceptovat.
Čtvrtá: Kdyby se měl stát Írán jadernou mocností, znamenalo by to dramatickou eskalaci existenčních obav Saúdů. V obecnější rovině by konvenční vojenská síla na Blízkém východě do značné míry ztratila na hodnotě, což by zákonitě vyústilo v regionální závody v jaderném zbrojení.
Klíčový bude osud Iráku
Z této nové situace vyplývá hrozba rozpadu celého anglo-francouzského systému blízkovýchodních států. Prvním kandidátem rozpadu je samozřejmě Irák.
Otázka, zda se Irák podaří udržet pohromadě navzdory etnickým a náboženským třenicím, které stavějí Kurdy proti Arabům a sunnity proti šíitům, je jednou z nejnaléhavějších otázek pro nový Blízký východ. Rozpad Iráku by se totiž dal jen těžko udržet v jeho hranicích; mohl by vyvolat naprostou balkanizaci regionu.
Další důležitou otázkou je, zda se politický islám pohne směrem k demokracii a akceptaci modernosti, anebo zda zůstane uvězněn v radikalismu a vzývání minulosti. První linie této bitvy se momentálně nenachází na Blízkém východě, nýbrž v Turecku - její výsledek však zákonitě bude mít obecnější význam.
Vznik nového Blízkého východu může představovat příležitost k nastolení regionálního pořádku, jenž bude odrážet legitimní zájmy všech zúčastněných aktérů, zajišťovat bezpečné hranice a nahrazovat hegemonistické aspirace průhledností a spoluprací. Pokud se taková příležitost nenaskytne nebo nebude využita, stane se nový Blízký východ daleko nebezpečnějším, než byl ten starý.
© Project Syndicate
Autor byl v letech 1998 až 2005 německým ministrem zahraničí a vicekancléřem, stál téměř dvacet let v čele německé Strany zelených. Nyní přednáší v USA.
