A nutno hned dodat, že jeho jméno Joseph, tedy Joe, mu v tom trochu pomáhá. Takový ten chlapík v montérkách, který večer sleduje v televizi americký fotbal, doma má flintu a ostré náboje a o víkendu nejraději klábosí se sousedy při opékání barbecue, tomu se v USA říká "average Joe", průměrný Joe.
Jsem synek z nuzných a prostých poměrů
A on v tom je kus pravdy. Joe Biden, demokratický senátor z Delawaru, státu na východním pobřeží USA, se hrdě prezentuje jako dítě z dělnické rodiny. Trošku sice přehání, jeho rodiče patřili ke střední třídě, ale prostředí nijak zvlášť prosperujícího pensylvánského městečka Scranton asi opravdu nebylo rájem na zemi.
Biden prostě rád mluví na chlapácký způsob. Tu a tam bouchne pěstí do stolu, zamává výhrůžně rukama a ukáže na někoho prstem. Často používá paralely třeba právě z amerického fotbalu.
Tahle firma třeba potřebuje podle něj dobrého "kouče", tamhleten kus legislativy neuspěl, protože za ním nestál dobrý "quarterback" (rozehrávač), a vy, pane nominovaný uchazeči o nějakou funkci, jste sice sympatický, ale já pochybuji, že jste také dostatečně schopný.
Konkrétně se taková scéna odehrála koncem ledna 2005, kdy Biden coby člen justičního výboru amerického Senátu rozhodoval o nominaci Alberta Gonzalese na post ministra spravedlnosti USA.
Gonzales patřil mezi hrstku nejbližších spolupracovníků, které si George W. Bush přivedl ještě z Texasu, když tam fungoval jako guvernér. Mladého právníka Gonzalese, muže z velmi chudé hispánské rodiny, jenž se však vypracoval na výborného experta, si Bush oblíbil tak, že jej chtěl jmenovat ministrem.
Gonzales mu předtím pár let poskytoval rady jako šéf právnického odboru v Bílém domě. A Bidenovi se jeho příběh při senátním "grilování", to jest výslechu nominovaných, také náramně líbil. Dokonce mu v jednu chvíli přímo do očí řekl: "I love you." Opravdu ano, miluji, zopakoval hned Biden, aby bylo jasno, že se nepřeřekl.
Ale nevyznělo to jako nějaká nemístnost, prostě jen skvělá Bidenova pointa během ostré debaty o Gonzalesově životní dráze.
Jenže senátor z Delawaru hned přidal další, už zdrcující pointu. Ale já o vás, pane Gonzalesi, i přesto zásadně pochybuji. Nezdá se mi vaše rozhodovací moudrost, prostě vaše soudnost - v angličtině "your judgement".
Gonzales Bushovi vypracoval podklady pro uzákonění drastických metod výslechu zajatých teroristů. Bushův muž při slyšení Bidenovi vzdoroval, že vyslýchací metody byly úspěšné a uchránily Ameriku před novými útoky. Bránil i neblaze proslulý waterboarding, kdy spoutanému vězni dají přes ústa roušku a polévají ji vodou. Zajatec při tom trpí nesnesitelným pocitem tonutí.
Nakonec Gonzales v senátním hlasování těsně uspěl. Biden a další demokraté byli proti, což bylo pozoruhodné už proto, že v Senátu platí jedno nepsané pravidlo. Prezidentovy nominace pro jeho vlastní kabinet se obvykle bez okolků schvalují, protože si přece šéf Bílého domu může sestavit vládu, jakou chce.
Ale jedovatá atmosféra mezi demokraty a republikány, která se od zahájení tažení v Iráku vznáší nad Washingtonem, už válcovala mnohé zvyklosti.
To je nějaký senátor, že?
Mohlo by se tedy zdát, že Biden je mezi Američany velkým politickým esem. Opak je pravdou. Oč byl ve Washingtonu významnějším hráčem, o to marněji se snažil zapsat do povědomí Američanů.
Joe Biden skládá přísahu viceprezidenta na inauguraci Baracka Obamy
Přestože umí mluvit lidovou řečí, nikdy si nezískal popularitu. Umí leccos v kuloárech vyhandlovat, jenže táhne se za ním to, že je vlastně nudný patron. Vždy se živě zajímal o zahraniční politiku, ale nějaký strhující nápad nikdy nezformuloval - i když se tu a tam postavil na stranu těch, kdo razili něco riskantního.
Třeba v 90. letech, v době po trpké americké zkušenosti s neúspěšnou misí v Somálsku, prosazoval nepopulární názor, že by USA měly silou zastavit krveprolití na Balkáně.
Dvakrát se ucházel o nominaci na prezidenta a pohořel hned v primárkách. Když si jej loni Barack Obama vybral za viceprezidentského parťáka, interpretovalo se to tak, že potřeboval k sobě někoho, kdo se za a) vyzná v zahraničí, což byla Obamova slabina, a za b) má zkušenosti s politikou ve Washingtonu. Prostě že Biden je logickou volbou, i když se nad ním nikdo nebude rozplývat radostí. A taky se nerozplýval.
Naproti hotelu v Iowě
Zatímco Sarah Palinové, překvapivé dvojce po boku republikánského kandidáta Johna McCaina, rozdmýchávající svým vyzývavým konzervativismem kladné i záporné emoce napříč USA, byly pořád plné všechny americké noviny, Biden byl sotva zmiňován.
Dodnes se traduje historka, jak letoun Palinové jednou nemohl vzlétnout, protože tam bylo tolik novinářů s tolika těžkými kamerami, že váha přesáhla povolenou mez. Ale Bidena jednou v září 2008 při cestě na nějaký mítink sledovalo pouhých šest žurnalistů.
Kandidáti na americké viceprezidenta republikánka Sarah Palinová a demokrat Joe Biden.
A podobně tomu bylo už předtím, což bych rád ilustroval osobním zážitkem. Jako reportér jsem v listopadu 2007 v Iowě sledoval rozvíjející se kampaň. V tomto státě na Středozápadě USA primárky tradičně začínají. Proto se na něj kandidáti dlouho předem soustředí. Chtějí tu zvítězit a získat vítr do plachet pro klání v dalších státech.
Biden byl vedle Obamy, Hillary Clintonové, Johna Edwardse a ještě pár dalších uchazečem o stranickou nominaci. V Iowě jsem strávil pár dní a chtěl sledovat zejména favority Obamu a Clintonovou. I tak jsem jednou přišel na setkání, kde mluvil Biden. Byla to hrozná nuda.
Zatímco Obama dokazoval, že svým řečnickým talentem umí nadchnout, a Clintonová zase svým sebevědomím, precizními formulacemi a skvělým vystupováním utvrzovala USA, že je vlastně jedinou možnou volbou, Biden se v hovoru vzmohl leda na opakování tradiční mantry o tom, jak Bush dělá všechno špatně - a jak on s tím zamete. Prokládal to pořád dokola slovy: Dámy a pánové, jsem tady, abych vám řekl, že...
Jednou jsem se vpodvečer vrátil do hotelu a při pohledu z okna si všiml, že přímo v budově naproti má Biden ještě tentýž večer setkání s voliči. Zvažoval jsem, co dělat. Clintonovou jsem už viděl, Obamu dokonce ten den třikrát, na reportáž toho mám ažaž. Ale další kandidát je takhle pod oknem, byť je to znovu Biden, je to docela zajímavé. Jenže stojí mi to vlastně za to?
Počítal jsem lidi, kteří se tam trousili. Během půlhodiny, která zbývala do zahájení, jich tam přišlo osm. Je to zoufalec, kašlu na něj, řekl jsem si nakonec, zahrnul závěs, zapnul si počítač a Bidena pustil z hlavy. Dnes toho mohu trochu litovat, ale vlastně to dobře ilustrovalo Bidenovu politickou atraktivitu.
Co řekne v Praze?
Je tedy něco, čím se ten člověk dostává do popředí zájmu? Ano, ale moc pyšný na to není. Je to jeho schopnost říkat nepodařené bonmoty. Po boku Obamy například loni prohlásil, že by Hillary Clintonová byla lepší kandidátkou na viceprezidentku. Hmmm, supěli lidé v Obamově táboře.
Nebo na setkání v Missouri vyzval tamního - na invalidní vozík připoutaného - zákonodárce, ať "vstane". Loni se také blýskl výrokem, že je přece patriotické, aby bohatší lidé platili větší daně. Pobouřil tím kdekoho. Co je na progresivní dani patriotického?
Barack Obama představuje rozpočet na rok 2010. V pozadí viceprezident Joe Biden
A letos řekl, že Obama "zdědil" nejtěžších prvních sto dní ze všech amerických prezidentů. Cože? A co třeba Abraham Lincoln, který, sotvaže nastoupil, čelil odtržení Jihu od Severu. Jistěže nemá Obama zrovna na růžích ustláno, ale copak viceprezident USA tak špatně zná dějiny?
Biden dorazí do Prahy v pátek 23. října, aby zažehnal pachuť po Obamově odmítnutí radaru v Brdech. Cynicky by se dalo říct: Třeba se od něj dočkáme nějaké podobně peprné hlášky, například na adresu Moskvy, aby bylo o čem v novinách pořádně psát.
Víte o Joe Bidenovi...... že se senátorem stal v lednu roku 1973 jako třicetiletý. Byl tak jen šestým nejmladším senátorem v celé historii Spojených států amerických.
A v žebříčku hrály roli jen měsíce a dny. Senátorem se totiž v USA může stát pouze ten, komu je třicet let. Zároveň patřil k nejdéle sloužícím. Svého postu se vzdal až letos v lednu, poté, kdy svou pozici v Senátu v roce 2008 obhájil. Opustil jej kvůli křeslu viceprezidenta. ...že byl v roce 1988 jedním z kandidátů demokratů na prezidenta. Z boje odstoupil kvůli plagiátorské aféře. Tehdy vyšlo najevo, že ve svém projevu převzal část textu z řeči Neila Kinnocka, někdejšího předsedy britských labouristů.
Tento projev Biden opakoval několikrát, přičemž vždy autorství Kinnocka zmínil. Jen jednou ne. Záznam z této jedné chyby se pak stal videohitem kampaně. Později se ukázalo, že inkriminovaný záznam se dostal na veřejnost z kanceláře Michaela Dukakise, Bidenova konkurenta v řadách demokratů. Ve volbách porazil Dukakise George Bush starší. ... že patřil mezi kandidáty amerických demokratů na prezidenta i v roce 2008, kandidaturu však stáhl. O hlasy demokratů se pak v primárkách utkali hlavně Barack Obama a Hillary Clintonová.
... že je výborný řečník, je však také znám tím, že své výroky ne vždy dobře promýšlí. O Obamovi například v průběhu prezidentské kampaně v roce 2008 řekl, že je to "první Afroameričan, který dokáže mluvit srozumitelně, je bystrý, čistý a dobře vypadá". Za svá slova se později omluvil. ... že je podruhé ženatý. Se svou první ženou měl dceru a dva syny. Manželka a roční dcera však zemřely v roce 1972 při autonehodě. Na křižovatce nedala přednost kamionu. Biden byl v té době už senátorem. O své dva těžce raněné syny se staral sám. Řekl tehdy, že senátorem může být i někdo jiný, ale tátou obou kluků jen on. Nakonec se kariéry v Senátu nevzdal, obě funkce zvládl.
Podruhé se oženil v roce 1977. Se současnou ženou Jill jej při schůzce naslepo seznámil Bidenův bratr. Mají spolu dceru. |
