Učí na základní škole, v dětství se však zbláznil do vlaků. Dnes má také malou firmu, ve které navrhuje a vyrábí železniční modely. A paradoxně to byl právě vlak, ve kterém málem přišel o život.
"S kamarádem jsem jel pro syna, který byl na táboře ve východních Čechách. Byl to pěkný výlet, pěkný den," vzpomínal dvaačtyřicetiletý muž, který se zúčastnil i sobotního odhalení pomníku
Za synem ale nedojel. "Vlak se najednou začal třepat, prudce brzdil. Řekl jsem kamarádovi: To není dobrý, něco se děje. Pak jsem dostal ránu do hlavy a už si na nic nepamatuji."
Jiří Šimsa z Havířova.
Mezinárodní rychlík narazil do zborcené mostní konstrukce na železniční trati u Studénky. Na místě zemřelo šest lidí, další dva podlehli zraněním později.
Pod staženou kůží byla vidět lebka
"Probral jsem se v troskách, ze kterých jsem se vyhrabal, a kamarád mě pak vyvedl ven. Neviděl jsem na jedno oko, myslel jsem si, že jsem oslepl, ale byla to krev, která mi tekla přes levou stranu obličeje," vypráví Jiří Šimsa. Jizva přes půlku jeho hlavy připomíná ošklivé zranění.
"Chtěl jsem jet dál pro kluka, ale kamarád mi řekl, že já už nikam dál nepojedu. Zeptal jsem se, co se děje, protože jsem se neviděl. Řekl mi, že mám staženou kůži na hlavě a jde mi vidět lebka. Zřejmě to vypadalo hrozně," říká Šimsa.
OBRAZEM: Od obří tragédie k důstojnému památníku |
Měl otřes mozku, v nemocnici mu později zjistili i vnitřní poranění. "Je to nezáviděníhodná situace. Jsem prostě praštěný. Zapomínám a jsem roztržitý. Už se to nedá vrátit zpátky."
Poté, co jej transportovali z místa neštěstí do nemocnice v Novém Jičíně, sledoval televizi.
V době neštěstí čekala manželka sedmé dítě
"Díval jsem se na to, co se stalo, a pořád mi vůbec nedocházelo, z čeho jsem vlastně vyvázl." V nemocnici zůstal čtyři dny, doma se léčil celý měsíc. Jeho manželka tenkrát byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Čekali spolu sedmé dítě, se kterým se už Jiří Šimsa nemusel potkat. "Anička je můj miláček," přiznává vousatý muž. Na odhalení pomníku ve Studénce přijel se třemi dcerami.
"Ty tři dívenky ve stejných šatech jsou moje. Doma mám dalších pět dětí," usmívá se Jiří Šimsa, který pracuje jako učitel na základní škole v Havířově.
Jsem učitel samozásobitel, žáků je pořád méně, neztrácí humor
"Učím na prvním stupni. Taková prťata. Vypadá to, že jsem samozásobitel. To víte, žáků je čím dál méně, musím se postarat, abych měl koho učit," vtipkuje otec patnáctiletého kluka a sedmi děvčat - nejstarší je dvanáct, nejmladší půl roku. Šatičky pro dívky prý rodina kupuje ve velkém. "Alespoň máme množstevní slevy," směje se dvaačtyřicetiletý učitel.
Jiří Šimsa však nikdy nezapomene, jakou hrůzu ve Studénce zažil.
"Přední část druhého vagónu, ve kterém jsme jeli, jako by neexistovala, a z té zadní zůstalo torzo. Za námi byla spoušť - most zlomený do véčka, dva vagony, které vypadaly jako rozmačkané krabičky od lentilek, a na jednom z nich ležela lokomotiva. Byla to naprostá hrůza," zopakoval na závěr.
15. července 2010 |
