Zhruba dva týdny si pečlivě dělal poznámky, jaké to je, pohybovat se městem ve všední den pouze na kole. Cesty ze všech světových stran končily nebo začínaly na Smíchově, kde sídlí redakce MF DNES.
Cíle pak byly dva. Jednak vyzkoušet všechny "vymoženosti", které pro cyklisty město dělá, včetně takzvaného piktokoridoru nebo jízdy v pruzích pro autobusy.
Druhým cílem pak bylo zjistit, zda jsou v Praze místa k cyklistům vyloženě nepřátelská.
Výsledek pokusu? Po Praze se dá v některých místech jezdit vcelku pohodlně. Zároveň však centrum města, Smíchov nebo Bohdalec jsou přímo černou můrou cyklisty.
Další zjištění je, že cyklista musí být velmi obezřetný a po Praze by se ve všední den rozhodně neměl projíždět.
Jak jet bezpečněNepodceňujte vybavení Plánujte cestu Buďte obezřetní Nevzdávejte se svých práv Jezděte slušně |
Z Jižáku na Smíchov
Její slova potvrdila praxe. Ale pojďme popořádku. Cesta první vedla z Jižního Města na Smíchov.
Přestože to možná bude znít paradoxně, cesta byla nejlepší, ovšem až na závěr. Sídliště na okraji Prahy patří mezi místa, odkud se do centra dostává nejpohodlněji.
Z Jižního Města stejně jako třeba z Hloubětína jedete do centra téměř celou cestu po cyklostezce. A tak jsem po ní vyjel z Jižního Města od stanice metra C Háje.
"Paráda, žádné auto v dohledu," říkám si. Potíž, na kterou jsem pak narazil hned dvakrát, jsou pejskaři. Snažím se vyhnout starší paní se psem. Jenže pes jde vlevo, ona vpravo. Cestu pak kříží "špagát" vodítka.
Další šlamastyka s pejskařem přišla v Krčském lese. Z křoví najednou vyběhl pes. Mačkám prudce brzdy, smyk, pes dostal na čenich sprchu štěrku. Zakňučel a odplížil se. Zato majitelka pištěla. "Jste blázen?" Snažil jsem se jí vysvětlit, že je na cyklostezce a psa by měla mít uvázaného. Marně.
Přesto jsou cyklostezky jednoznačně nejbezpečnější. Je dobré si vzít cyklomapu a cestu si předem naplánovat. Pokud je to ovšem možné.
Největší potíž mě totiž čekala. K železničnímu mostu na Výtoni vede stezka. Jenže co za mostem? Past. Kličkování mezi auty a částečně cesta po chodníku. Jestli je v Praze místo, kde cyklisty nechtějí, je to Smíchov.
Na kole v pruhu pro autobusy
Přesto se na Smíchově objevil pro cyklisty revoluční prvek. Vrchlického ulicí mohou jezdit v pruhu pro autobusy. "Statistika z evropských měst ukazuje, že je toto řešení velmi bezpečné," řekl radní Petr Štěpánek (SZ).
Do pruhu jsem se proto vydal. Cítil jsem se vcelku bezpečně. Místo toho, abych měl auta po levé ruce a autobusy po pravé, mohl jsem jet u kraje. A pruh je dost široký, autobus mě bez problémů objel.
Na druhou "průzkumnou" cestu jsem se vydal ze Smíchova přes centrum Prahy do jazykové školy v Revoluční ulici.
Nápad, že si budu cestou opakovat norská slovíčka tak, že budu přemýšlet, kudy pojedu, v norštině, mě přešel hned na mostu Legií. Zůstalo mi v mysli jediné slovo: "hjelp", tedy pomoc.
V centru chybějí stezky
Pocitu, jako by se někteří řidiči snažili mě vymazat ze silnice, jsem se nezbavil celou cestu. Na hledání cyklostezek a cyklotras jsem také rezignoval. V centru totiž skoro nejsou, a když už je vyznačena, tak například cedule u Stavovského divadla i na náměstí Republiky jsou zohýbané a polámané.
Trasa třetí. Ze Smíchova se dá na Jižní Město jet přes Vršovice. Jsou tady od loňska cyklopruhy a také takzvaný cyklokoridor. Třetí pokus proto směřoval sem.
Cesta je sice celkem pohodlná. Jenže - chce to pevné nervy. V cyklopruhu jsem nejdříve dával pozor, aby některý z parkujících řidičů náhodou z ničeho nic neotevřel dveře přímo přede mnou.
Piktokoridor, který přerušené pruhy spojuje, mi pocit bezpečí vrátil. Možná až trochu moc. Přistihl jsem se, že se podvědomě chovám, jako bych stále jel v cyklopruhu.
Strach jsem měl v křižovatkách. Přestože cyklisté mohou projet rovně i z pravého odbočovacího pruhu, řada řidičů si toho nevšimne.
"Je třeba být obezřetný, ale nezbavovat se svých práv, tedy jet plynule, abyste řidiče nezmátl. Pokud začnete najednou ustrašeně brzdit, řidič to může pochopit, jako že jej pouštíte nebo dál nepojedete," uvedla psycholožka Pavla Rymešová.
Opravdu to tak funguje. Stejně, jako když jsem pak jel přes Zahradní Město po silnici, kde není cyklopruh ani stezka. Jakmile jsem jel po bílé krajnici nebo lehce za ní, řidiči projížděli a mě si nevšímali. Když jsem však od kraje jel na šířku řidítek, museli mě objíždět, stal jsem se pro ně najednou "viditelnější".
Stejně jako při čtvrté cestě z Břevnova na Smíchov. V Bělohorské ulici jsem se musel zařadit mezi auta. Poslouchat občasné troubení řidičů bylo bezpečnější než uhýbat mezi zaparkovaná auta a vracet se zpět.
