"Musím doma ukázat, kde jsem byl," usmívá se na mě a vytahuje z tašky modrou knížku. Jsou to jeho vzpomínky na utrpení, které zde zažil před šedesáti lety.
Osmdesátiletý Slovinec patří k těm, kterým se podařilo živý projít železnou branou s nápisem Arbeit macht frei ven z nacistického pekla.
V neděli se do něj společně s dalšími dobrovolně vrátil. To peklo se jmenovalo Dachau a ti, kteří přežili, se vrátili na místo těchto hrůz.
Dachau bylo první
Areálem šumí francouzština, angličtina, polština. I čeština. Vzpomínkového aktu se účastní také osm bývalých vězňů z Česka. A dalších sedmdesát příbuzných a potomků bývalých zajatců.
Přijeli i ti, kteří tábor osvobodili. Američtí veteráni. "Podívejte se, jaký jsem měl tehdy vosí pas," Carl Getzel mi ukazuje své fotografie a se smíchem si hladí kulaté bříško.
Ale když se objímá s kamarádem Jackem Hallowellem, oba muži propukají v pláč. Přemohly je vzpomínky na rok 1945, na tisíce zubožených těl, která vojáci nalezli, na hory mrtvol ve sprchách v různých stupních rozkladu.
Nebyl největší ani nejhrozivější co do počtu lidských obětí. Koncentrační tábor Dachau nedaleko Mnichova však byl v březnu 1933 otevřen jako první nacistický koncentrační tábor a později sloužil jako modelový příklad pro tato další zařízení.
29. dubna 1945 byl tábor osvobozen Američany. Za 12 let jeho existence jím prošlo nejméně 200 000 lidí z více než 30 zemí Evropy.
Nejméně 30 tisíc registrovaných vězňů zahynulo, celkový počet obětí se však odhaduje na 67 tisíc. Z Československa bylo do Dachau deportováno 3600 osob, z nichž v táboře zahynulo asi 1400.
"Musíme se zasadit o to, aby se to již nikdy neopakovalo, aby se podobné živly již nikdy nedostaly k moci," říká pohnutý MaxMannheimer, rodák z Nového Jičína, místopředseda Mezinárodního výboru vězňů Dachau. Neúnavný organizátor se zdraví s hosty a plynule přechází z němčiny do angličtiny, aby konverzoval s Jackem Terrym ze Spojených států. Američan Jack je ve skutečnosti Polák Jakub Szabmacher.
Nacisté mu vyvraždili celou rodinu. Ve svých patnácti letech se stal nejmladším osvobozeným vězněm tábora Flossenbürg u Dachau. Zachránil ho český spoluvězeň Miloš Kučera, který ho ukryl a obstaral mu novou identitu ruského chlapce. Po válce ho adoptovala americká rodina a z Jakuba se stal Jack.
Vystudoval geologii a jako expert se v polovině padesátých let vrátil do Německa ve službách americké armády. "Když jsem opět uviděl bývalý tábor, věděl jsem, že jsem prožitky pouze potlačil. A vystudoval jsem psychologii. Analyzoval vlastní život a pomáhal dalším obětem holokaustu zpracovat jejich trauma. Klíčem bylo přestat se dívat na sebe jako na oběť. To by pak nacisté vyhráli. Svoboda znamenala mou smrt a znovuzrození."
Na pobyt vzpomínali i Češi
Podruhé se narodil také Andre Spitzer z Jihlavy, který prošel Terezínem, Osvětimí, Kauferingem a Dachau. "Přišel jsem o maminku.
Utrpení bylo strašné, když jsem se vrátil, bylo mi osmnáct a půl a po měsíci v amerických vojenských lázních jsem vážil 32 kilogramů." Také pro Václava Balona z Přelouče jsou vzpomínky na téměř pět let v koncentračním táboře pořád bolestné. Dělí se o ně se svým třináctiletým vnukem Václavem, který s ním přijel na oslavy osvobození.
Očima hledá v davu známé tváře. Bohužel těch, s nimiž si po válce mohl dopisovat, dokud nepřišli k moci komunisté, již mnoho není.
Vzpomínky na otce, který byl tady vězněn, zaplaví také Petra Pitharta, místopředsedu Senátu, který zde zastupuje českou vládu. Přijel i Vladimír Feierabend, lékař z Prahy.
Ví, že čas hojí a čím je větší odstup, tím víc zaniká hrůza. "Osvobození, to bylo vydechnutí, euforie. Mě sebrali ze septimy, takže jsem po návratu musel dodělat maturitu." Jednaosmdesátiletý Feierabend, který musel k "černým baronům", není zatrpklý, ačkoli internace v koncentračním táboře a ztráta mnoha nejbližších zdaleka nebylo poslední utrpení a příkoří v jeho životě. Když vypráví o Dachau, v očích se mu občas zalesknou slzy.
Přesto dokáže vyprávět i úsměvné příhody. "Asi vám to přijde divné, ale když máte pět let před očima takové hrůzy, pak to přestanete vnímat.
S odstupem času si vybavíte například to, jak jste od někoho dostal kus chleba nebo jak jsme esesáky převezli. Třeba jednou jsme dali špinavé ponožky do skladu a vzali si čisté. Ty špinavé putovaly na frontu." Ani on a další bývalí spoluvězni se netají obavami před nárůstem extrémní pravice v Evropě.
Do Dachau se v neděli vrátili bývalí vězni a jejich potomci, zástupci druhé a třetí generace. Z Evropy i zámoří přijely vdovy umučených vězňů, jejich děti. A přijeli také američtí osvoboditelé. Všichni vzpomněli na své mrtvé kamarády, otce, dědy a celému světu společně vyslali poselství. Již nikdy Dachau. Již nikdy násilí a válku.
