Jiří Paroubek si však může za takové čekání sám. Svým povolebním "únorovým" projevem i automatickým odmítáním této koalice se dostal téměř mimo hru. Po nástupu do křesla premiéra se rozhodl zvolit natolik sólový výstup, že zůstal sám bez spojenců.
Paroubkovi s teď nevyplácejí především jeho předvolební útoky proti předsedovi Strany zelených Martinu Bursíkovi, jehož strana mohla být pro sociální demokraty možným spojencem.
Samota pronásleduje Jiřího Paroubka už od první povolební noci. Zatímco doma čekal na rozuzlení, zda přece jen získá s komunisty ve Sněmovně většinu, v bytě předsedy KDU-ČSL Kalouska si hostitel přátelsky povídal s Bursíkem i šéfem ODS Mirkem Topolánkem.
Předsedové těchto partají sice nemají ve Sněmovně většinu, ale přesto úplně bezbranní nejsou. Troufám si tvrdit, že jejich největší zbraní je právě vzájemný vztah.
Tihle pánové si rozumějí a chtějí společně spravovat tuto zemi. Stačí je pozorovat po schůzkách. Topolánkovi evidentně vyhovuje, když nemusí vládnout sám a má kolem sebe spojence.
Jiří Paroubek je ve velmi obtížné situaci. ČSSD sice zvedl téměř zázračně ze země a ve volbách získal pro tuto stranu rekordní počet voličů, jenže teď jde o to, jak tyto hlasy voličů neztratit. Lidovci ani zelení s ním nechtějí a nebudou vládnout, případné hlasy komunistů mu stačit nebudou.
Paroubek sice může nadále prohlašovat, že novou vládní koalici nebude tolerovat – a má na to svaté právo – jenže tím jen bude ztrácet další body u veřejnosti. Lidé mají přece jen raději toho, kdo spíš tvoří, než bourá.
Odcházející premiér se musí rozhodnout mezi dvěma "zly". Buď si vyjedná dobré podmínky pro toleranci nové vlády a přesune se do opozice, nebo vsadí na předčasné volby.
Je to těžké rozhodování. První varianta pro něj znamená jistotu dalšího působení ve vysoké politice, druhá je velmi riskantní cestou do neznáma. Nebo také do politického důchodu.
