Žádný další místní advokát se nijak nehrnul hájit právě disidenty. Na to hleděl režim s takovou nelibostí, že i sám obhájce patřil mezi pronásledované. Kvůli své práci pro disent byl během normalizace přinejmenším existenčně ohrožen.
Jak napsal v létě 1989 ve své obsáhlé zprávě podplukovník Leopold Kubík: "Předkládám písemné materiály, které jednoznačně dokumentují nezákonnou činnost člena advokátní poradny č. 1 v Brně JUDr. Jiřího Machourka při výkonu obhajoby zejména obviněného Petra Cibulky a dalších osob z členů tzv. Charty 77, ev. jejich přívrženců." Šéf Krajské správy SNB se u Krajského sdružení advokátů vehementně domáhal zákazu činnosti předního obhájce disidentů.
disidenti jižní moravyK dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.Tehdejším estébákům musela ostatně stačit už jen výzdoba advokátovy kanceláře na Divadelní ulici. V době, kdy se mohlo jméno T. G. Masaryka oficiálně vyslovit jedině s odsudkem, visel na stěně Machourkovy úřadovny obrovský portrét tohoto "kapitalistického" prezidenta. Pro konsternované hlídače totality muselo jít o naprosto nepochopitelnou odvahu.
Škola, pole, kostel
Tatínek Jiřího Machourka byl takzvaný kovozemědělec. Kromě jeho zaměstnání v bance obdělávala rodina ještě polnosti propachtované od jiných zemědělců. Chovali prasata, kozy i veškerou drůbež. Budoucí advokát seděl sice ráno ve škole, ale odpoledne se činil na poli a večer chodil do kostela.
"Ministroval jsem v saleziánské oratoři v Brně-Žabovřeskách do svých osmnácti let," vzpomíná Jiří Machourek. "I když řád Saleziánů byl v té době už rozpuštěn, nadále mezi námi působili." Saleziáni z prostředí chrámu Dona Bosca v Ostravě organizovali také letní tábory. Jednoho z nich se Jiří roku 1958 zúčastnil.
Nedlouho nato byli organizátoři tábora pozatýkáni a v politickém procesu odsouzeni k mnohaletému vězení. "Šlo o mou první zkušenost s justicí, kterou jsem v té době vnímal spíše jako nepřítele než jako ochránce lidských práv," popisuje Jiří Machourek, kterému se v kádrových materiálech ocitl záznam, že se "nevyrovnal s náboženskou otázkou".
"Moje maminka byla krásná žena, myslím tím, že měla krásnou čistou duši," vzpomíná na druhého z rodičů. "Vymodlila si mne na Svatém Hostýně jako kluka po dvou dcerách, mých sestrách. Žila jen pro nás děti a naše rodina byla skutečně harmonická. Tatínek byl přísný, ale spravedlivý. Byl národní socialista, po rozpuštění strany po zbytek života bezpartijní."
Odmalička měl budoucí obhájce za povinnost naladit každý večer na rádiu "Líšeň", jak označoval tatínek Rádio Svobodná Evropa. "Byl jsem v tomto mistr," vybavuje si doktor Machourek. "Znal jsem všechna pásma, na kterých vysílala nejen Svobodná Evropa, ale i Londýn, Hlas Ameriky nebo Vatikán."
Po maturitě si bývalý ministrant vylepšoval ve slévárně kádrový profil jako dělník u mlýnu na písek, vytloukač, brusič či odlévač. Opakovaně se hlásil na práva, ale dostal se na ně až po pěti letech, navíc na odvolání.
"Čapek rozvrací republiku"
"K obhajobě disidentů mne přivedla kolegyně Zdena Urválková," připomíná obhájce zvláštní jméno. "Ano, byla to snacha někdejšího hlavního žalobce Josefa Urválka v politických procesech s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským," dodává.
V roce 1976 propustil režim z vězení Jiřího Müllera, na kterého advokátka Urválková s Jiřím Machourkem čekali už na nádraží. "Od této doby se datuje moje spolupráce s brněnským disentem," vybavuje si Jiří Machourek. "Nešlo jen o obhajoby, ale také třeba o opisování Informací o Chartě, prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a podobných tiskovin. K tomuto účelu nám Jirka Müller předal psací stroj a my jsme dokumenty s mou tehdejší ženou opisovali a kopie předávali zpět Jirkovi."
Jako prvního z disidentů se JUDr. Machourek, tehdy ještě se Zdenou Urválkovou, ujal v roce 1977 obhajoby Petra Cibulky stíhaného pro trestný čin pobuřování (spolu s Petrem Pospíchalem a Liborem Chloupkem). "Tehdy se říkalo, že Zdena Urválková napravuje hříchy svého tchána," dodává obhájce.
"Ze soudců nikdy nezapomenu na JUDr. Marii Dojčárovou, někdejší soudkyni Nejvyššího soudu," vybavuje si Jiří Machourek konkrétní jména. Tato předsedkyně odvolacího senátu se zvlášť vyznamenala v trestní věci Alberta Černého stíhaného pro trestný čin podvracení republiky. To mělo mimo jiné spočívat v rozšiřování eseje Karla Čapka Proč nejsem komunistou.
Při odvolacím jednání poukázal obhájce také na skutečnost, že je ostudné stíhat někoho za rozšiřování díla Karla Čapka. Když pak předsedkyně Dojčárová odůvodňovala, proč odvolání zamítá, vyzvala obhájce Alberta Černého, aby povstal, a obrátila se přímo na něho se slovy: "Soudruhu obhájče, aby vám bylo jasno, i dílo Karla Čapka, použité určitou skupinou lidí v určité době a určitým způsobem, je způsobilé rozvracet tuto republiku."
Na advokáta tehdy neomylně dýchla padesátá léta se svými hrdelními politickými procesy, i když ve skutečnosti už běžela léta osmdesátá.
Disidentskou knihovnu svého klienta však stačil zachránil před zabavením. S Jiřím Müllerem uložili před domovní prohlídkou u Černých knížky do kufrů a schovali je na půdě v domku Machourkovy maminky, která prý vůbec netušila, co u sebe přechovává.
"Nejstatečnější disident? Můj dlouholetý klient Petr Cibulka"
"Mým oblíbeným disidentem byl Slávek Popelka," vybavuje si klienta z druhé půlky 80. let doktor Machourek. "Byl to takový samorost, na nikoho blíž nenapojený, takže nikdo nevěděl, kdy zase v centru města rozhodí další letáky s ekologickými tématy, požadavkem za větší uplatnění žen v politice a podobně. Obhajoval jsem ho asi pětkrát, vždycky za přečin proti veřejnému pořádku podle tehdejšího zákona o přečinech."
Trestní sazba tohoto paragrafu zněla do tří měsíců, takže si Popelka vždycky odseděl několik týdnů, maximálně dva měsíce, pochopitelně nepodmíněně, poněvadž režim jeho jednání považoval za vysoce společensky nebezpečné.
"Po propuštění o Slávkovi obvykle nikdo nevěděl, bylo nám však jasné, že je někde schovaný a domácí tiskárničkou vyrábí další letáky," vzpomíná Jiří Machourek na další epizodu ze svých obhajob.
"Jednou se soudkyně Marie Minářová u dalšího ze soudů dotázala obviněného Slávka Popelky, kdo mu dal právo ke kritice společenských poměrů. Tehdy jsem se neudržel, vyskočil jsem jak čertík a paní předsedkyni upozornil, že tohle právo mu skutečně nikdo nedal, ale že se s ním už narodil." Soudkyni to zaskočilo do té míry, že obhájce ani nenapomenula za vyjádření bez dovolení soudu.
"Nejstatečnějším disidentem byl z mého hlediska Petr Cibulka," zmiňuje svého dlouholetého klienta Jiří Machourek. "Ať si o něm každý myslí, co chce, já si jej dodnes za jeho postoje v době totality nesmírně vážím. Při jeho výsleších jsem měl až husí kůži. Estébákům říkal třeba: Pánové, není daleko doba, kdy tento režim smeteme, vy budete sedět v teplácích na mém místě a odpovídat se za své činy. Ta doba pak skutečně nastala, ale do tepláků tyhle estébáky nikdy nikdo neoblékl," dodává obhájce, který Cibulkovi poskytoval právní služby až do poloviny devadesátých let, zejména při civilních žalobách na ochranu osobnosti za články v Cibulkových Necenzurovaných novinách.
"Zlomem byl až jeho exces spočívající v prohlášení na adresu tehdejšího prezidenta Vašku, jsi prase, jsi hovado," zmiňuje důvod ukončení svých advokátních služeb Jiří Machourek. "Pak jsme se rozešli. Doufám však, že nikoliv ve špatném."
Rád vzpomíná i na obhajobu básníka Magora, tedy Ivana Martina Jirouse, obviněného za trestný čin pobuřování. Při rozmluvách ve věznici měl obhájce možnost objevit za navenek drsnou slupkou výtržníka jemnou duši poety. "V této souvislosti nemohu nevzpomenout soudce Ilju Libenského, který sice Jirouse nakonec odsoudil, ale v daných poměrech mírně. Navíc projevil neobvyklou statečnost, když se mnou několikrát hovořil a sám mne informoval o zákulisí tohoto procesu i chystaných krocích," zmiňuje advokát i lidštější údy normalizační justice.
Nadstandardní služby
Někteří z brněnských disidentů měli v kanceláři JUDr. Machourka i své "pohotovostní balíčky" pro případ zadržení. To se vyplatilo třeba Evě Trúdě Vidlářové, které mohl její obhájce neprodleně dodat do vězení toaletní potřeby.
Jiří Machourek předával zprávy o svých klientech i do zahraničí. Například o vývoji trestního stíhání Petra Cibulky psal jeho matce a s pomocí Jana Šabaty se pak jeho dopisy četly na rozhlasové stanici Hlas Ameriky.
U vytrvalého hladovkáře Miloslava Marečka z Kyjova plnil navíc roli jakéhosi mediátora, když se mu snažil hladovku rozmluvit a vezl mu i osobní dopisy od Václava Havla a Vlasty Chramostové. Podobně navštěvoval ve vězeňské nemocnici hladovějícího Standu Devátého.
"Při obhajobách disidentů jsem si vybudoval jakési výjimečné postavení," myslí si Jiří Machourek. "Říkalo se, že musím mít někoho na vyšších místech, když si tohle můžu dovolovat. Pochopitelně jsem nikoho neměl, ale podobnou představu jsem všemožně podporoval." Sledování, pronásledování a tvrdé snahy o vyloučení z advokacie obhájce stejně neminuly.
Aby těch nespravedlností bylo co nejmíňPo listopadu 1989 jmenovala tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová Jiřího Machourka předsedou jihomoravského krajského soudu. "Přislíbil jsem jí výkon této funkce na dva roky," vzpomíná advokát na své krátké působení. "V té době se však začala budovat nová advokacie a mne to táhlo zpět, takže jsem asi po osmi měsících požádal o uvolnění z funkce a vrátil se do advokacie." Situaci v popřevratové justici považuje obhájce Machourek za složitou. "Na jedné straně bylo třeba očistit justici od soudců, kteří se angažovali v politických procesech," přibližuje tehdejší stav. "Ty se nekonaly jen v padesátých letech, ale i v období normalizace. Navíc nešlo jen o trestní věci, mnohem více křivd bylo spácháno v pracovně právních věcech, zejména v sedmdesátých letech, když byly osoby 'nepoučené z krizového vývoje' vyhazovány ze zaměstnání. Jenomže bylo třeba zachovat kontinuitu soudnictví a navíc se projevovala snaha 'nebýt jako oni'. Docházelo ke kompromisům, které, viděno dnešníma očima, nebyly vždy šťastné," dodává. Když však přijde řeč na současný režim, tvrdí, že pro něho je stále prvořadý zdánlivě prostý fakt navrácené svobody. "Je na každém z nás, jak s ní naloží," soudí. "Při sledování procesu s Miladou Horákovou v České televizi jsem si uvědomil, jak důležitá je dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a jak je potřebné hlídat její vyváženost. A myslím si, že tato vyváženost je v současné době zachována. Že svoboda přinese množství nešvarů a dílčích nespravedlností, jsme věděli. Další možností je ale jedině totalita. Takže pokud jsme se rozhodli pro svobodu, musíme ji hlídat. Včetně toho, aby těch nespravedlností bylo co nejmíň." |
