Malíř a grafik Jiří Anderle má za sebou perný rok. Výtvarník, jehož díla získala řadu prestižních cen a jsou zastoupena v muzeích a galeriích po celém světě, připravoval svou dosud nejrozsáhlejší výstavu pro Kongresové centrum takovým tempem, že selhalo jeho zdraví a přišel o část toho nejcennějšího - zraku. Přesto svou výstavu v listopadu nainstaloval, zaplnil 1300 metrů čtverečních a ještě stihl vydat k expozici novou rozsáhlou monografii.
* To tedy nebyl nejšťastnější rok...
Zdravotně úspěšný opravdu nebyl, protože jsem měl jeden zdravotní malér za druhým, ale naštěstí mi to tělo vydrželo. Všechno to bylo z práce. Naprosto jsem se utahal, ale kdy budu mít k dispozici takový prostor? Už nikdy. Dělal jsem obrazy i sedm a půl metru dlouhé, ale to téma bylo pro mě ohromně dráždivé.
* Výstavu jste nazval Na závěr milénia. Jak pohlížíte na konec tohoto tisíciletí?
K tomu tématu jsem přišel nějak neplánovaně, pozvolna, když jsem začal dělat takové variace na přeslazené kýčařské pohlednice ze začátku století - jak jdou třeba dětičky na špacír, je tam prasátko pro štěstí, holčička táhne vozejček s hříbkem, druhá nese čtyřlístek, chlapec nese dopis... To byl nástup nové doby, nikdo netušil, co to bude za dobu, jaké přinese tragédie a zároveň i přestupy, jaká nastane exploze techniky a informací... Dneska po sto letech musíme konstatovat, že jestliže to století kýčem začalo, tak taky kýčem končí. Vždyť kam se podíváme, i na ten sáček na čaj, je prostě všude kolem nás přeslazený, podbízivý kýč.
* Opravdu všude?
Ano, žijeme v překotném tempu a teroru vizuální pakultury. To je prostě vizuální smog, který se na nás valí ze všech stran. Kam se člověk podívá, pořád je lidské oko atakované. Já bych to celé století připodobnil k věku člověka. Když tomu století bylo čtrnáct let, tak už vydalo ty nejnádhernější, nejvzácnější a nejhodnotnější plody v oblasti kultury, už tady byl kubismus, už byla abstrakce, už bylo Svěcení jara Igora Stravinského, prostě základní kameny, které dodnes nebyly překonané. No a potom jak to století stárlo, tak se opotřebovávalo a jakýsi poslední vzmach byla šedesátá léta, kdy dožívali malíři klasické moderny: Braque, Picasso, Léger, Chagall, Miró, a pak už ty obrátky klesaly, až jsme se dokodrcali k tomuto konci. Zase se tu objevuje tvář umění, která je nejnekonvenčnější, nejavantgardnější a to jediné se uznává. Vystavují se lední medvědi z nylonu a kurátoři o tom mluví jako o nekonvenčním přístupu k uměleckému dílu. Hrozné je, že si neuvědomují, že je to ta nejtriviálnější konvence, podoba akademismu přesně taková, jaká byla před sto lety. Jenže tenkrát vedle toho akademismu byli v tichosti, v ústraní a pohrdání van Goghové a Cézanové, jejichž díla prověřil čas.
* Vy sám na výstavě, a zejména v knize bilancujete. Jsou ve vaší tvorbě stadia, která považujete za přinejmenším nepovedená?
Člověk je sám sobě tím nejproblematičtějším kritikem. Právě neustálá nespokojenost je síla, která žene člověka dál. Mít takovou výstavu, jakou sem udělal, je pro autora obrovským darem, člověk se musí na sebe dívat s odstupem a to já myslím, že mi jde. Ale samozřejmě, každý autor nějaké takové věci ve své tvorbě najde.
* Ukončil jste milénium rozsáhlou výstavou, co chystáte dál?
Něco jsem dokončil a vymýšlím si nové a nové a stále složitější cesty, což je můj celoživotní problém. Jakmile dosáhnu cíle, tak tu cestu opouštím, sám si házím klacky pod nohy a znovu začínám. Takže teď jsem znovu na startovní čáře. Jedno vím jistě, dělal jsem v poslední době velké formáty, a teď se pustím do komorních obrázků.
* Nikdy nepřemýšlíte o "malířském důchodu"?
Občas to z legrace říkám. Ale osudy malířů jsou prazvláštní a já neznám malíře, který by odešel do důchodu. Malíři umírají u rozmalovaných obrazů .
* Jak zahájíte rok 2001?
Výstavou a knihou jsem si udělal pořádek v hlavě, a tak jsem se rozhodl, že si udělám pořádek i kolem sebe. Především v ateliéru, kde se deset let neuklízelo. To byl příšerný chaos, takže pět neděl uklízím, abych vstoupil do nového roku s uklizenou hlavou a uklizeným ateliérem.
* Blíží se Silvestr, lidé budou zřejmě hodně oslavovat, co vy?
Já, když ostatní juchají, sedím v koutě a kňučím.
* * *
VÝSTAVA NA ZÁVĚR MILÉNIA
otevřeno: denně od 10 do 18 hodin do 31. ledna
cena vstupenky: 70 korun, děti, studenti, vojáci a důchodci zaplatí 35 korun
KONGRESOVÉ CENTRUM
- sobota 30. prosince 2000
