Vypadá to, že Hřebejka & Jarchovského trápí, že nejsou dost velcí umělci, že jsou "jenom" autoři hořkosladkých komedií pro ukrácení dlouhých chvil. Nově začínají točit hořkosladká dramata, kde v podstatě říkají, že zrada se dá v životě potlačit, že s ní celkem úspěšně můžete žít - dvacet let, třicet let, skoro život -, ale nikdy ji nevytěsníte, a že zrada pro svoje úroky si přijde, když to nejmíň čekáte. A že odpuštění není zrovna snadný sport, že někdy se nedostaví, ani když si to třeba i zasloužíte. Tenhle pohyb byl naznačen loňskou Kawasakiho růží (už jako čerstvá květina byla pěkně zvadlá - křečovitě vážná) a dotažen aktuální Nevinností.
Když bavíte jednoduchým humorem, klouzat po povrchu můžete, jak je libo, protože dodržujete definici žánru, který hloubku ve svých charakteristikách nemá. Když se tváříte, že vážně mluvíte o těžkých tématech, měli byste o nich mluvit skutečně vážně. U komedie se zasměju kdečemu. Ale po dramatu chci ponor a emoční intenzitu.
Z filmu Nevinnost
Nevinnost je film táhlých emo pohledů: jako když přijdete do ordinace, kde všichni dávají všem najevo, jak jsou na tom zle. Ani malou chvilku, ani pět minut, to není film o sexuálním zneužívání, jak by se dle proma a traileru čekalo - neřeší se, jak je společensky nepřijatelné a co vůbec znamená, když doktůrek v produktivním věku, co má doma tloustnoucí manželku, dostane chuť na vyzývavou čtrnáctku; neproběhne žádná morální obžaloba ani její rozsudek. Většinu času - drtivou většinu času - koukáte na detektivku, kde se pátrá, jestli si to ta čtrnáctka jenom vymyslela, nebo jestli se za seriózním výrazem respektovaného pana doktora skrývá vášnivý pedofil. To vše bez větších emocí obžalovaného, jeho rodiny nebo údajně poškozené (v praxi zamilované).
V téhle hodině dvacet můžete v klídku dumat nad tím, jestli je vyšetřující kriminalista - bývalý manžel ženy obžalovaného - profesionál, nebo jestli bude naopak přísnější nebo mírnější. Snaha natočit to do zamlženého vizuálu končí u nekoncepčního chladu, takže vám bude jedno, jak to dopadne – a k tomu dialogy jako z reklamy: „Dyť on to neudělal, znáš ho. / Nojo. Ale já ti nevím“.
Z filmu Nevinnost
Hřebejk & Jarchovský nikdy nebyli ti, kteří vám rok co rok pod nos donesou skvělý film - na to je jejich cílovka moc široká. Hřebejk & Jarchovský se vždycky hodili jako ukazatel toho, co se české společnosti líbí - čím se nechá ve svých dejme tomu serióznějších chvilkách pobavit nebo nad čím chce přemýšlet. Takový ukazatel lepšího tuzemského kinematografického popu. Možnosti být emočním hybatelem nebo vyděračem se Hřebejk & Jarchovský nevzdávají. Jenom se už s nimi - jste-li obsaženi v té široké množině, pro niž točí - nesmějete se nebo se pozitivně nedojímáte, ale brečíte nebo mluvíte o mrazu, co běhá po zádech, když jste na to koukali.
Neměli byste si ale myslet, že Hřebejk & Jarchovský jsou najednou syroví pánové, co mluví o společenských rakovinách; princip, že když se někdo zmíní o sexuálně zneužívané čtrnáctce, tak je automaticky publikum zděšeno, funguje stoprocentně. Drsné na tom je jenom to, že vyslovíte to téma.
Anna Linhartová a Jan Hřebejk
Aňa Geislerová
V sále, kde jsem film viděl, jsem byl - výjimečně nepřeháním - jako jediný, kdo ještě nebere důchod a jako jediný, komu nelezly oči z důlků; nemám tolik odvahy, abych tvrdil, co přesně to o přístupu k Hřebejkovi & Jarchovskému vypovídá, ale nejsem zase takový pokrytec, abych říkal, že si myslím, že vůbec nic. Takovému publiku nic neřeknete naplno. Naznačíte mu, že je svět plný problémů, ale pak ho uklidníte, že všechno ve skutečnosti dobře dopadne a není důvod se rozrušovat.
Nevinnost má kromě vyšetřování a pátrání pak ještě jednu část; takovou, co by měla zahýbat s tepem. Když detektivka skončí, do filmu razantně skočí sestra ženy obžalovaného - taková roztomilá tajtrdlice, která kolem všech neustále šíří dobrou náladu. A ta vám řekne svůj příběh, který by si žádná třicítka odžít nechtěla: tady se dozvíte, že pan doktor šuká ségru svojí ženy už od třinácti, že pan doktor systematicky patnáct let podvádí svojí manželku, že pan doktor nemá problém se svým svědomím, že pan doktor systematicky patnáct let psychicky týrá jednu milou slečnu/ženu, která naivně čeká, že spolu třeba jednou někdy budou. Je to plná baterie překvapení, na niž nikdo nečekal. Tady se dá krásně ukázat, jak Hřebejk & Jarchovský pracují s emocemi. "Šokující" závěr dostanete proto, abyste se co nejvíce zděsili: jenže tento emoční nával má krátkodobou trvanlivost. Srážka dvou odlišných příběhů vždycky bude fungovat - stejně, jako když se dozvíte, že největší dobrák je ve skutečnosti největší chudák. Když si klubíčko emocí rozpletete a vše postavíte vedle sebe, uvidíte, jak všechny segmenty žijou nejbanálnější možné existence a že jednodušší vyprávěcí linky by šlo vymyslet těžko. Škoda, že tvůrci do sebe ty linie nezapletli: ne každou vyprávět zvlášť, ale obě současně. Dostali by se možná někam, kde by více šlo o svědomí, kde už by tomu mohli říkat psychologické drama. Jenže to by nejspíš pochopilo méně lidí.
Z filmu Nevinnost
Hřebejk & Jarchovský vlastně říkají, že na každého jednou dojde, že pravda zvítězí. Vymýšlivá čtrnáctka ho za mříže nedostane, to, že se půlku života chová jako pokrytec, však přesto neschová. Vtipnější by bylo, kdyby se vše otočilo. Kdyby někdo, kdo se celý život chová jako svině, šel sedět, za něco co neudělal, ale vzhledem ke své minulosti by si stěžovat nemohl...
Nevinnost měla zděsit. Ale chutná jenom hořkosladce. Hořce, protože je o křivdách; sladce, protože pravda vyhrála. Hřebejku & Jarchovský, sjednoťte příště chutě.
