Když komunistické bezpečnostní jednotky v Praze tvrdě zakročily proti studentské demonstraci ... vyvolal tento čin vlnu rozhořčení. Pod jejím náporem se komunistický režim v závěru roku 1989 zhroutil.
Tak popisuje listopadovou revoluci historik Petr Čornej v Ilustrovaných dějinách českých zemí. I další popisy jsou obdobné.
Podívejme se však s trochou fantazie, jak by dějiny vypadaly, kdyby se některé události jednoduše odehrály jinak:
Varianta první: průvod prošel
Studenti byli tehdy opravdu odvážní. Jejich demonstrace 17. listopadu vyvolala nečekanou vlnu nadšení. Když šel průvod z Albertova po nábřeží směrem k Národní třídě, přidávali se k němu náhodní kolemjdoucí a skandovali hesla.
Ostatně to nebylo nic tak těžkého ani odvážného. Policisté nebyli vidět, a tak průvod prošel až na Národní třídu a pak na spodní část Václavského náměstí. Ale to už z početného davu zbyla jen menší část. Zazpívala se hymna a šlo se domů.
V dalších dnech bylo sice cítit trochu napětí, ale byl klid. Zatímco disidenti chystají demonstraci na den lidských práv 10. prosince, Michal Horáček a Michael Kocáb z iniciativy Most jednají s premiérem Adamcem. Navrhují, že by se měl s opozicí domluvit dřív, než bude pozdě. A slibují mu schůzku s Havlem a dalšími disidenty. Adamec přijímá.
Havlovi podá ruku, ale když se začnou bavit konkrétně, ukáže se, že si příliš nerozumějí. Jednání se však rozjíždí.
Tajně. "Řešením je kulatý stůl," hlásají druhý den titulky Rudého práva, protože žádná tajná jednání se v zemi nikdy neutajila. V tomto případě však informaci "pustila" sama StB, aby zdiskreditovala Adamce i Čalfu, neboť oba jednali bez pověření strany.
Byl to marný pokus, dějiny už zastavit nešlo. O den později zareagovala i televize: "Politika přestavby přechází do nové fáze. Možné zkvalitnění cesty k socialismu se rozhodli společně hledat naši představitelé s reprezentanty takzvaných nezávislých iniciativ."
Když byla zpráva druhý den reprízována, vypustil moderátor slovíčko "takzvaných". Bylo to první veřejné uznání disidentské iniciativy, aniž bylo spojeno s jakýmsi povinným jazykovým odmítnutím.
Ti, kteří si toho všimli, viděli, že režim končí. Nepletli se.
Fojtík, Biľak, Hoffmann a další se sice pokusili o zvrat, ale ukázalo se, že umějí jen mluvit. To bylo všechno.
Konec. Adamec s Čalfou se ještě před 10. prosincem dohodli s opozicí na nové vládě. Čalfa bude premiér, Adamec prezident a Havel ministr kultury. Úkolem nové vlády bude především rozhýbat ekonomiku a do plánovaného hospodářství zavést tržní principy. Ale opatrně, samozřejmě.
Problém byl jen s Dubčekem, který přijel ze Slovenska s ambicí být prezidentem. Zbylo na něj předsednictví parlamentu.
Varianta druhá: Štěpán vítězí
To vystoupení je odměněno nejdřív tichem, potom potleskem. Tajemník městského výboru v Praze Miroslav Štěpán mluví 18. listopadu nejjasněji a paradoxně nejméně dlouho.
"Soudruzi, naše revoluce neskončila. Pokračuje, a pokud nevybojujeme rozhodující střetnutí nyní, ztratíme i to, co jsme vybojovali ve všech střetnutích předchozích," říká dramaticky. Dodává, že včerejší tvrdý zásah na Národní třídě byl tím správným příkladem, který ukázal cestu k naplnění idejí přestavby a nového myšlení, tedy alespoň jak to cítí on.
Nakonec se ukázalo, že ostatní to cítí podobně. Ještě ten den začíná zatýkání. V rámci akce Norbert jsou zatčeni hlavní představitelé opozice včetně Václava Havla.
I když náměstí v Praze se zase zaplní davy, lidé se zmateně rozcházejí domů. Studenti sice zůstávají na školách, ale není o nich jaksi slyšet. Představitelé Socialistického svazu mládeže (SSM) na fakultách dostali totiž za úkol vybrat potenciálně nebezpečné kolegy.
Pro ty si přišli milicionáři. Zatčen byl i student Pavel Lagner, který jako první přišel s nápadem zorganizovat stávku.
Funkcionáři v krajích dostali pokyn hlídat divadla a kina. Každé představení bude schvalovat místní stranický výbor. Není to cenzura, jde prý jen o bezpečnost, aby kvůli kuřákům některé divadlo neskončilo jako to Národní svého času. Tak to komunisté vysvětlují na schůzích. Je to samozřejmě k smíchu.
Jenže se nikdo nesměje.
Všichni cítí, že změny jsou ve vzduchu, ale současně není, kdo by je prosadil. Sdělovací prostředky jsou v rukou komunistů, takže informace se šíří šeptandou.
Tak se rozšířila i ta osudná zpráva o Havlově smrti. Prý ho ubili ve vazbě dozorci. Není to pravda, ale najednou na tom ani nezáleží. Plná náměstí v Praze a Brně žádají, aby Havel promluvil. To bude důkaz, že žije.
Pak přijde ten kritický večer. Dav táhnoucí z Václavského náměstí vytlouká okna Pražského hradu. Pět demonstrantů je zraněno, jeden zabit. Štěpán mlčí.
Je v pasti: když Havla nechá promluvit, sám ho postaví do čela odporu. A když to nedovolí, odpor bude narůstat. Co teď?
Situaci zachraňuje Čalfa. Dostává Havla z vězení a navzdory nepřehledné situaci, při níž jsou zapáleny archivy ministerstva vnitra, zformuje vládu národní záchrany. V jejím čele je samozřejmě on (Čalfa), prezidentské místo zůstane po Husákově abdikaci uvolněné a Havel získá zdánlivě důležitý post ministra spravedlnosti.
Problém byl jen s Dubčekem, který přijel ze Slovenska s ambicí být prezidentem. Zbylo na něj předsednictví parlamentu.
