„Jestli mě vidíte jako přítele, budu vám přítelem. Jestli mě vidíte jako otce, budu vám otcem. Jestli mě vidíte jako Boha, budu vám Bohem.“ Těmito slovy lákal zakladatel sekty Chrám lidu (v angličtině Peoples Temple) Jim Jones zlomené duše pod svou ochranu. Tisíce lidí mu uvěřily. Jones jim nelhal, stal se pro ně Bohem.
Sekty, kulty, mesiášiServer iDNES.cz vám přináší nový seriál nazvaný Sekty, kulty, mesiáši. V rámci něj vám každý týden nabídneme příběhy šílených proroků, krvavých náboženských hnutí a samozvaných mesiášů, kterým propadly zástupy lidí. |
Nešířil však život a lásku, ale smrt. Dne 18. listopadu roku 1978 do mikrofonu v osadě Jonestown v Guyaně, kam své ovečky přestěhoval hnán paranoidním strachem z americké vlády a tajných služeb, křičel: „Zemřete důstojně, zemřete důstojně.“ Pak jeho nejoddanější stoupenci tisícovce lidí rozdali kelímky s limonádou Kool-Aid plnou kyanidu.
Kdo odmítl pít, tomu byl jed vpraven do žíly. Jonestownem se ještě několik desítek minut nesl hlas Jonese. Mluvil o protestní sebevraždě. Pak odložil mikrofon a k hlavě si přiložil pistoli. Ticho v guyanské džungli proťal výstřel. Jones se sesunul k zemi. Kolem něj leželo 918 mrtvých lidí. Byla to největší masová sebevražda v novodobých dějinách. A na svědomí ji má muž, který byl v mládí plný ideálů o společenské rovnosti a pomoci chudým.
Od podivína k bojovníkovi za práva slabých
James Warren „Jim“ Jones se narodil v květnu roku 1931 v Indianě. Dospívání v disfunkční rodině ho poznamenalo na celý život. Spolužáky byl odstrkovaný. Smysl hledal v náboženství a v pomoci lidem na okraji společnosti. Okolí ho však vnímalo jako podivína. „Byl posedlý smrtí, pronášel třeba smuteční proslovy na pohřbech koček,“ vzpomíná na Jonesovo dětství jeden z jeho spolužáků.
Na střední škole se začal angažovat v boji za práva Afroameričanů, do jejichž problémů si promítal své problematické dětství. Právě pomoc černošskému obyvatelstvu ho vedla k založení prvního uskupení, na jehož základech později vznikl Chrám lidu. V roce 1955 si tehdy 24letý Jones pronajal malou budovu v Indianapolis a společně s dvaceti dalšími lidmi založil skupinu Křídla osvobození (v angličtině Wings of Deliverance). Rok po založení se z nadšeneckého projektu stal Chrám lidu, který se v počátcích opíral o křesťanské vidění světa.
Sláva Chrámu lidu se v hlavním městě státu Indiana začala šířit zejména díky Jonesově sociálnímu aktivismu a službám, které se snažil zprostředkovat sociálně slabým a Afroameričanům. Sám Jones v roce 1960 s manželkou adoptoval černošského chlapce. Ve státě Indiana se stali vůbec první bělošskou rodinou, která adoptovala černošské dítě. Přízeň lidí Jonese dovedla až k myšlence organizovat pravidelná setkání, kde by samozvaný kazatel promlouval o útlaku černošského obyvatelstva a společenské rovnosti.
Při promluvách před zaplněným sálem Jones naplno využil své přirozené charisma a řečnické schopnosti. „Vše dělal s neuvěřitelným nasazením, takže mu člověk věřil cokoli, co říkal,“ vzpomínají tehdejší členové Chrámu lidu. Jejich setkání bylo plné velký slov, tance, zpěvu a plánů na vybudování lepší společnosti. V té době ještě Chrám lidu nejevil žádné známky sekty.
Život pod dohledem mesiáše
Jones, veden rostoucí oblibou Chrámu lidu, přišel s ambiciozním projektem. Část nejoddanějších stoupenců se rozhodl převézt do Redwood Valley v Kalifornii. Zakoupil zde rozlehlý pozemek, na kterém měla zanedlouho vyrůst soběstačná komunita. S velkými plány a slávou se však začal Jones opájet vlastním úspěchem. Měl svou vizi, kterou se rozhodl naplnit za každou cenu. Své stoupence začal nutit k prodeji veškerého majetku. Peníze odevzdávali Jonesovi, který jim sliboval, že se o ně Chrám lidu postará.
Poslechněte si některé projevy Jonese z počátku jeho kariéry:
V Kalifornii postupem let vybudoval nezávisle fungující „stát ve státě“. Členové Chrámu lidu pracovali na polích, hospodařili, měli dokonce vlastní malou nemocnici. Až o mnoho let později se médiím svěřili, že život pod drobnohledem Jonese měl do idyly daleko. Někteří pracovali i dvacet hodin denně. Spánek se stal luxusem, na který nebyl čas.
Pro lidi z vnějšího světa však byl Chrám lidu místem, kde se jim mohl změnit život. V 19 letech do něj vstoupila i Teri O’Sheaová, kterou v dětství týrala vlastní matka. S nalomenou psychikou hledala nový smysl života pod křídly Jonese, ve kterém viděla ochranitelského otce.
Jonese však v té době radikálně změnil směřování Chrámu lidu. Zavrhl učení Bible a z ochránce slabých se stal manipulátor, který se zcela snažil ovládnout životy svých stoupenců. „Bůh nám nepomůže, musíme si vytvořit nebe na Zemi,“ hlásal. Diktátorské praktiky omlouval svým mesiášstvím. Božské schopnosti dokazoval neuvěřitelnými léčitelskými schopnostmi.
Před zraky užaslých lidí například vyléčil ženu s počínající slepotou. „Nejste slepá, vidíte. Nejste slepá, vidíte!“ hřímal směrem k ní. Posléze ji vyzval, ať si sundá brýle a řekne mu, kolik vidí prstů. „Dva,“ zašeptala s pláčem před zaplněným sálem.
Podobným způsobem Jones „vyléčil“ i ženu na vozíku. Stačilo několik povzbuzujících slov a chromá žena začala pobíhat před užaslými přihlížejícími. Později vyšlo najevo, že obě ženy byly zcela zdravé sekretářky Jonese a vše byla jen propracovaná show.
Jones se začal prohlašovat za reinkarnaci historických osobností, mimo jiné Lenina či Ježíše. Životy svých stoupenců se snažil ovlivnit tak, aby na něm zcela závisely. „Jeho filozofií bylo, že rodinné vztahy jsou špatné a musí se zpřetrhat. Inscenoval manželství mezi členy sekty, trval na celibátu, který však on sám nikdy nedodržoval,“ vzpomíná bývalý člen Chrámu lidu Vernon Gosney v dokumentárním snímku Jonestown - Život a smrt v Chrámu lidu.
Jones podle něj prosazoval teorii, že všichni muži v jeho sektě jsou homosexuálové a ženy lesby. Jen sebe samého považoval za skutečného heterosexuála. Sex měl přitom podle mnoha svědectví i s muži.
Politické tlaky
Na veřejnost se však znepokojivá svědectví o fungování Chrámu lidu nedostala. Jeho členové slepě věřili svému mesiášovi. Jones si začal uvědomovat, že plně ovládá velkou masu lidí. V době největší slávy měl Chrám lidu až dvacet tisíc členů. Jones se proto rozhodl, že svou moc rozšíří i v politických sférách. Politici v San Franciscu rychle pochopili, že spojenectví s Jonesem je pro ně výhodné.
„Jones byl schopen politikům dát to, po čem touží nejvíce – moc. Jak získáte politickou moc? Tím, že máte hlasy. Jak získáte hlasy? Tím, že ovládáte lidi. Jones jich mohl na akce pořádané politiky dostat tisíce,“ vysvětluje někdejší stoupenec Chrámu lidu Tim Stoen. Členové sekty ve volbách pochopitelně hlasovali tak, jak jim Jones přikázal. I díky hlasům Chrámu lidu se v roce 1975 do křesla starosty San Francisca dostal George Moscone, který Jonese posléze jmenoval předsedou Městské bytové správy.
Vstup na politickou scénu se však pro Jonese stal prokletím. O charismatického muže ve slunečních brýlích se totiž začala více zajímat média. Novinář Les Kinsolving v osmidílné reportáži popsal praktiky Chrámu lidu plné „fyzického násilí a podivných zdrojů financování“. Deník The Examiner však vydal pouze čtyři části obsáhlého textu. Do ulic totiž vyšli stoupenci Chrámu lidu a protestovali proti „očerňujícímu“ materiálu. Tlak z jejich strany byl nakonec úspěšný, i díky politickým konexím Jonese.
Poslechněte si jeden z projevů Jonese během jeho pobytu v Jonestownu:
Ten začal být s množícími se útoky ze strany veřejnosti paranoidní. Bál se útoků tajných služeb. V roce 1974 proto připravil plány na výstavbu osady Chrámu lidu v Guyaně. Zakoupil zde pozemky a do džungle vyslal několik desítek svých stoupenců. Jejich úkolem bylo vystavit malé město jménem Jonestown. O dva měsíce později se mělo stát domovem pro tisíc lidí, kteří následovali svého vůdce na útěku před „útočnou rétorikou“ ve Spojených státech.
K odchodu z USA ho přiměl článek v magazínu New West, který obšírně rozebíral praktiky kultu. „Na základě výpovědí bývalých členů Chrámu lidu se jednalo o mix ponižování a spartánského způsobu života,“ píše se v textu. Jones poté prohlásil, že odchází ze Spojených států. Natrvalo se usadil v Jonestownu, odkud do světa vyrážel jen výjimečně.
Život je nemoc
Malé město, ve kterém tou dobou žily i rodiny s dětmi, do té doby fungovalo více než dobře. Lidé si pěstovali vlastní jídlo a byli zcela nezávislí na okolí. S příjezdem Jonese se však nálada změnila. Z tlampačů rozvěšených po Jonestownu zněl 24 hodin denně jeho hlas, který popisoval nelidské podmínky v USA.
Jones začal působit nemocně, podepsalo se na něm nadměrné užívání léků. Jeho promluvy začaly být plné fatalistických vizí, do svých stoupenců začal zasévat myšlenky na sebevraždu. „Říkám vám, že život je jen zpropadená nemoc. Je horší než rakovina. Existuje jen jeden lék, jak tuhle zatracenou nemoc vyléčit. Je to smrt,“ nesla se slova chorého mesiáše Jonestownem.
Když se v květnu roku 1978 podařilo Deborah Blakeyové z Jonestownu uprchnout, uvedla, že mnoho tamních lidí by se rádo vrátilo do Spojených státu. Apelovala na vládu. Argumentovala tím, že lidem jde v Jonestownu o život. K iniciativě se přidali i příbuzní stoupenců Chrámu lidu. V listopadu téhož roku se do Guyany vydal kongresman Leo Ryan, který měl spolu s novináři zhodnotit situaci ve městě.
První dojmy byly více než pozitivní. Ryan byl uchvácen tím, jak se Jonesovi uprostřed džungle podařilo vybudovat soběstačné město. Po uvítacím ceremoniálu však obyvatelé Jonestownu delegaci z Washingtonu tajně předali dva vzkazy. „Pomozte nám utéct!“ stálo na jednom z nich. Ryan se rozhodl, že se s ním do USA může vrátit patnáct lidí.
V tu chvíli sled událostí nabral tragický spád. Při nastupování do automobilů se politika pokusil pobodat jeden z členů Chrámu lidu. Delegaci se však podařilo uprchnout a rychle ujížděla k místnímu letišti. Tam je však dostihli ozbrojenci, které vyslal Jones. Zahájili palbu, při které zahynulo pět lidí včetně kongresmana Ryana. Dalších deset lidí utrpělo vážná zranění.
Poslechněte si závěrečný projev Jonese před hromadnou sebevraždou:
Zemřít v míru
Jones byl znepokojen tím, že někteří jeho stoupenci se ho pokusili zradit. Po střelbě na letišti svolal všechny obyvatele a spustil: „Kongresman je mrtvý! Myslíte si, že nám to jen tak odpustí? To musíte být blázni. Budou tady mučit naše děti. Budou mučit naše lidi. To nesmíme dopustit. Pokud už tu nemůžeme žít, raději zemřeme v míru.“ Pak jeho pomocníci rozdali všem přítomným kelímky s otráveným pitím. „Rychle, rychle, rychle,“ křičel Jones na své stoupence.
Nejprve se musely napít děti, až po nich rodiče. Za několik desítek minut, po tom, co se Jones zastřelil, se guyanskou džunglí neslo smrtelné ticho. V Jonestownu tváří k zemi ležela těla 918 lidí. Někteří objímali své mrtvé děti. Osmdesát lidí přežilo.
Vyšetřovatelé během prohledávání Jonestownu objevili jeden vzkaz na rozloučenou. Nikdo se pod něj nepodepsal. Úhledným písmem na něm bylo napsáno. „Posbírejte všechny nahrávky, všechny dokumenty, celou naší historii. Historii tohoto hnutí, jeho činů. Musí být připomínány pořád dokola. Nepřáli jsme si takový konec. Chtěli jsme žít, prosperovat, přinést trochu světla do tohoto světa, který by umřel pro trochu lásky.“
