Masakr v platinovém dole firmy Lonmin ve městě Marikana šokoval celou Jihoafrickou republiku a zároveň upozornil na podmínky, v nichž tamní horníci musí existovat. Téměř všichni do oblasti přišli ze vzdálených míst země a jen málo z nich si vzalo s sebou své rodiny.
Většina z nich obývá chatrče rozeseté kolem snad nejbohatších ložisek platiny na světě. Elektřinu sice mají, pro vodu ale musí k veřejným kohoutkům, popisuje list The Times.
"Chci být se svými dětmi, ale nemůžu. Lidé, kteří nejsou vzdělaní, mají nízké platy a nemůžou uživit rodiny," postěžoval si agentuře AFP sedmačtyřicetiletý horník Ian Buhlungu, kterému před dvěma lety umřela na tuberkulózu manželka a jeho tři děti nyní žijí s příbuznými v provincii Eastern Cape.
Aktuální děníČást zaměstnanců stále stávkuje. Vedení společnosti Lonmin, která provozuje jihoafrický důl v Marikaně, nepovažuje propuštění horníků za řešení současné krize. Lonmin v pondělí prodloužila ultimátum pro nastoupení do práce do středečních 7:00 SELČ. Náměstek ředitele Mark Munroe ale ráno v rozhlase prohlásil, že propouštění není řešením. Snaží se tak zřejmě zabránit dalšímu vyostření situace. V dole je zaměstnáno téměř 30 tisíc lidí a stávka trvá od 10. srpna. Při prvních srážkách a také při policejním zásahu minulý čtvrtek zemřelo celkem 44 lidí, desítky dalších byly zraněny. Prezident Jacob Zuma vyhlásil týdenní smutek, ve čtvrtek se má konat smuteční obřad. |
Fakt, že mnoho horníků postrádá vzdělání, se ukázalo i během samotných protestů, kdy část z nich uvěřila, že užití tradiční jihoafrické medicíny "muti" od šamana je ochrání před policejními střelami. A to se jim nakonec ukázalo být osudným.
Dva přeživší čtvrtečního masakru jihoafrickému listu Daily Dispatch popsali, jak si někteří horníci nechali rituálně pořezat svá těla a do otevřených ran vetřeli látku, která je měla ochránit. Někteří lektvar i pili.
"Naší lídři nám v ten den řekli, že musíme odejít, nebo budeme zabiti. Odmítli jsme, protože jsme věděli, že jejich zbraně nás nebudou moci zranit, protože to řekl inyanga (léčitel), který sem během týdne dorazil," popsal deníku horník Nothi Zimanga. Medicínu nepožil a přežil díky tomu, že zůstal vzadu.
Lektvar odmítl i jeho kolega Bulelani Malawana, byť mu prý nabízeli tisíc jihoafrických randů (v přepočtu asi 2 500 korun). "Potom, co dostali muti (tradiční medicínu), začali být lidé agresivní. Chtěli bojovat. Cítili se neporazitelní," vylíčil Malawana.
Stávka kulminovala ve čtvrtek, kdy se u dolu střetli demonstrující havíři vyzbrojení povětšinou tyčemi a mačetami s policisty, kteří do horníků stříleli i z automatických pistolí. Po střelbě zůstalo 34 důlních dělníků mrtvých a dalších skoro osmdesát zraněných. Deset havířů zemřelo při předešlých potyčkách.
Jihoafrická republika tak tvrdý policejní zásah nezažila celá desetiletí, naposledy ještě v dobách apartheidu, kterému odzvonilo v 90. letech minulého století. Tehdy měla ale sérii masakrů na svědomí policie hájící rasistický režim vládnoucí bílé menšiny.
Střelba v dole připomíná policejní masakr ze Sharpeville
Incident z Marikany už některá jihoafrická média přirovnala k masakru v Sharpeville z roku 1960, kdy policie postřílela 69 lidí demonstrujících proti rasové segregaci. Dalším krveprolitím, které dodnes připomíná brutalitu tehdejšího režimu, bylo třeba povstání ve slumu Soweto, kdy policie postřílela dvacet mladých.
S trochou nadsázky se dá říct, že série policejních masakrů, které JAR zažila od 60. do 80. let minulého století, pomohly zpečetit osud vlády bílé menšiny. Není proto překvapením, že současný incident v dole zanechal vládnoucí Africký národní kongres prakticky politicky paralyzován, všímá si magazín Time.
Je to totiž právě někdejší osvobozenecké hnutí, jež je jako vládnoucí strana za zásah policie zodpovědné. Střelba v Marikaně navíc upozorňuje na pro stranu nepříjemný fakt - že Africký národní kongres zklamal mnohé obyvatele JAR, kteří ho volili.
Podle magazínu Time dnes žije více černošských obyvatel pod hranicí chudoby, než tomu bylo v době apartheidu. Světová banka letos označila právě Jihoafrickou republiku za zemi, kde jsou největší rozdíly mezi chudými a bohatými. Nejbohatších 10 procent tam vydělává skoro 60 procent celkových příjmů, zatímco polovina populace vydělá méně než 8 procent.
A za zvýšení platů stávkovali právě horníci z Marikany. Měsíčně za práci v platinovém dole dostávají čtyři tisíce randů (necelých deset tisíc korun) a tvrdí, že se z toho nedá vyžít. Argumentují, že raději budou hladovět doma než v dole. Požadují proto zvýšení platů na 12 500 randů, v přepočtu zhruba 28 tisíc korun.
Jihoafrická republika je největší ekonomikou Afriky právě díky hornictví. Nicméně pro mnoho černošských obyvatel země je těžební průmysl symbolem nerovnosti a připomíná jim starý systém apartheidu, upozornila televize BBC. Většina špatně placených havířů jsou černoši, kteří žijí v otřesných podmínkách.
Marikana
