Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jestliže do roku 2030 nedojde k veliké civilizační konfrontaci, bude to úspěch

  8:52aktualizováno  8:52
Si Ťin-pching, nově pomazaný čínský prezident, navštívil poprvé Spojené státy v květnu 1980. Jako sedmadvacetiletý mladší delegát doprovázel Keng Piaa, tehdejšího vicepremiéra a čelního vojenského představitele Číny. V lednu toho roku byl Keng mým hostitelem, když jsem se stal prvním americkým ministrem obrany na návštěvě Číny a účastnil jsem se jednání na straně administrativy prezidenta Jimmyho Cartera.

Člen čínské bezpečnostní gardy sleduje projev nově jmenovaného předsedy Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga | foto: AP

Američané tehdy neměli důvod všímat si Sia blíže, avšak jeho nadřízení zřejmě viděli jeho potenciál. V následujících dvaatřiceti letech rostlo jeho postavení stejně rychle jako hospodářská a vojenská síla Číny. Vzestup jeho kohorty až na vrchol moci znamená odchod poslední generace vůdců designovaných Teng Siao-pchingem (ačkoliv si tito lidé stále zachovávají vliv).

Čemu nás učí dějiny

Navzdory větší váze Číny ve světových záležitostech čelí Si vnitřním napětím, kvůli nimž je Čína křehčí, než se obecně předpokládá. Její exportem tažený hospodářský model narazil na své hranice a přechod na růst tažený domácí spotřebou zesiluje vnitřní třenice. Řešit neklid represemi lze obtížněji než v minulosti, neboť tuto zemi s 1,3 miliardou obyvatel již rozviřují rychlá urbanizace, hospodářské reformy a společenské změny. Rovněž etnické konflikty v odlehlých regionech budou testem Siovy politické kontroly.

Nová generace vůdců přichází. Si Ťin-pching (stojící) během sjezdu nahradí v

Nová generace vůdců přichází. Si Ťin-pching (stojící) během sjezdu nahradí v čele strany a země Chu Ťin-tchaa (vlevo). Vpravo bývalý prezident Ťiang Ce-min. (8. listopadu 2012)

Čínská zahraniční politika představuje další důvod k znepokojení – zejména pro USA. Dějiny nás učí, že nastupující mocnosti se zákonitě střetávají se zavedenými hlavními velmocemi a že tento konflikt často vede k válkám.

Napětí mezi USA a Čínou zatím zhoršuje velká nerovnováha v bilaterálním obchodu, kterou lze bezpečně snížit pouze změnou chování na obou stranách – anebo nebezpečně prostřednictvím riskantní korekce podnícené krizí.

Kdo, kdy, jak a ke komu se přimkne

Pokud jde o bezprostřednější záležitosti, pak územní nároky Číny – zejména v Jihočínském moři, ale i na hranicích s Indií – i její úsilí rozšířit svůj vliv do sousedních zemí donutí USA manévrovat mezi dvěma překrývajícími se riziky. Prvním rizikem je konfrontace, k níž by mohlo dojít přímo nebo v důsledku zatažení USA do konfliktů mezi Čínou a jejími sousedy.

Druhým rizikem je možnost, že Japonsko, Jihokorejská republika, Vietnam, Filipíny, Thajsko nebo Barma spadnou do strategické sféry Číny. Kdyby se Čína pokusila uplatňovat nad nimi lokální nadvládu, bude se řada těchto zemí upínat k USA coby ke strategické protiváze. Některé z nich však mohou dospět k závěru, že přimknout se k Číně je bezpečnější než se od ní odvrátit, poněvadž jejich ekonomiky jsou silně závislé na čínském obchodu.

Jak ukazují nedávné události ve Východočínském a Jihočínském moři, Čína se někdy pokouší na své sousedy zatlačit. Spojené státy budou muset hájit své spojence a zájmy tím, že zareagují stejně, avšak jejich kroky musí být modulované tak, aby omezily čínské obavy.

Nároky Číny na pobřežní oblasti v jihočínském moři

Nároky Číny na pobřežní oblasti v jihočínském moři

Má vize bombardéru

Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je porozumět motivům Číny. Čínská snaha o hospodářské a politické vedení ve východní Asii i její zvýšené vojenské kapacity v tomto regionu jsou nevyhnutelné. Svět však může pojmout důvěru, že USA zůstanou silnější, bohatší a v globálních záležitostech vlivnější než Čína ještě i v roce 2030. To je argument proti přehnané americké reakci, která by mohla způsobit podobnou samovolnou a stále intenzivnější sestupnou spirálu v bilaterálních vztazích, jaká vznikla mezi Velkou Británií a Německem před velkými vzplanutími v první polovině dvacátého století.

Možná nejlepším způsobem, jak se vyhnout konfrontaci, je spolupracovat na společných vnějších hrozbách, jako jsou zejména šíření jaderných zbraní, globální změny klimatu a islámský extremismus. Dospět do roku 2030 bez velké konfrontace však bude i přesto značný úspěch. USA si pravděpodobně zachovají nadvládu v oblasti vojenské síly ještě nejméně dalších 15-20 let, avšak asymetrická válka by mohla podkopat jejich výhodu, pokud by Čína spolu s útoky na infrastrukturu zahájila i kybernetické útoky na elektronické a satelitní systémy USA.

Pohled do nejdůležitějšího pracoviště letadlové lodi za boje vůbec. Radary jsou

Pohled do nejdůležitějšího pracoviště letadlové lodi za boje vůbec. Radary jsou sice dobré oči, ale mozkovým centrem plavidla je středisko přehledu vzdušné situace.

V reakci na čínskou schopnost uplatňovat sílu stovky kilometrů od svých hranic by USA (jak už 25 let navrhuji) měly vyvinout bombardér dlouhého doletu, který by byl schopen pronikat přes důmyslné obranné systémy a nést obrovskou sílu. V době, kdy se americké bezpečnostní zájmy přesouvají do Pacifiku, se Američané spoléhají na stále zranitelnější předsunuté pevninské základny a flotily letadlových lodí s taktickými letouny, které mají bojový rádius 300-500 mil (482-805 kilometrů). Bombardér dlouhého doletu by však byl cenově výhodnější než běžné bombardéry nesoucí rakety s plochou dráhou letu a na rozdíl od taktických bombardérů s kratším doletem by jeho základny nebyly zranitelné vůči útoku.

Přes to všechno je dnes pro USA nejdůležitějším úkolem dát do pořádku vlastní ekonomiku a způsob vládnutí. Věřím, že to Spojené státy dokážou. Pokud a dokud se to však nestane a prezident Barack Obama nezíská pevnou základnu, z níž bude moci zapojovat Sia do otázek vyžadujících státnický přístup, bude vyhlídka nesnází mezi USA a Čínou i nadále sílit.

Harold Brown (1927), který byl za prezidenta Jimmyho Cartera ministrem obrany

Harold Brown (1927), který byl za prezidenta Jimmyho Cartera ministrem obrany USA a působí ve Výboru pro obrannou politiku, který radí současnému ministru obrany.

Harold Brown, americký ministr obrany v Carterově administrativě, je členem Komise pro obrannou politiku a spoluautorem knihy Star Spangled Security: Applying Lessons Learned Over Six Decades Safeguarding America (Bezpečnost posetá hvězdami: Jak uplatnit ponaučení získaná za šedesát let zajišťování bezpečnosti Ameriky), kterou napsal s Joycem Winslowem.

Copyright: Project Syndicate, 2012. Titulek a mezititulky jsou redakční.



Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.