Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jen si nemyslete, že všichni literáti mají stejné šance

  8:47
Jak dlouho už existuje „světová literatura“? A je nějaká obecná cesta, jak se stát známým spisovatelem? Na tyto otázky hledá odpověď francouzská literární kritička a socioložka Pascale Casanova (1959) v knize Světová republika literatury.

Francouzská literární teoretička, kritička a socioložka Pascala Casanova (1959) | foto: Flikr.com - copryright Taekwonweirdo (Alan Chan)Kavárna

Casanova vychází v ní z představy kulturního kapitálu, koncipovaného proslulým frncouzským sociologem Pierrem Bourdieuem. Podle něho tento kapitál funguje v rámci „směnného systému“ - jako sociální vztah zahrnující nashromážděné kulturní vědění a poskytující moc i sociální status. Kapitál určité národní literatury existuje v podobě literárních institucí, časopisů, kritiků či porot, jejichž legitimita se měří jejich starobylostí a účinkem uznání, o němž rozhodují.

O knize

Pascale Casanova: Světová republika literatury

Karolinum, Praha 2012, 442 stran, doporučená cena 360 korun.

Spisovatel, který se tak narodí do určitého jazykového (a tedy i literárního) společenství, může dědictví své literatury odmítnout a snažit se integrovat do jiného literárního univerza (kupříkladu Samuel Beckett odmítl být jen irským spisovatelem, Henri Michaux jen belgickým), či ho může „přijmout a bojovat za jeho proměnu a osamostatnění“ (jako další Ir James Joyce, o jehož Oddyseovi trochu v nadsázce Casanova píše jako o postkoloniálním románu), nebo může „potvrdit odlišnost a význam národní literatury“ (Franz Kafka ve vztahu k jidiš). 

Obal knihy Pascale Casanovy

Obal knihy Pascale Casanovy

Hlavní město literatury

Svůj „literární kapitál“ tudíž má jak jednotlivý spisovatel v rámci určité národní literatury, tak i jednotlivé literatury navzájem v rámci mezinárodního literárního prostoru. Autorka hledá jeho počátky v polovině 16. století, kdy se v boji proti do té doby dominující latině začal utvářet „francouzský literární kapitál“, a to nejprve hlavně překládáním a napodobováním antických vzorů. Jelikož se tato strategie zdařila, stala se podle Casanovy Paříž nejen hlavním městem „intelektuálů, arbitrem dobrého vkusu, zakládajícím místem politické demokracie, idealizovaným městem, kde může být vyhlašována umělecká svoboda“, nýbrž také „hlavní městem literatury“. Literatura je přitom pro ni republikou „bez hranic či omezení, univerzální vlast zproštěná jakéhokoli patriotismu, království, které vzniklo proti všem zákonům států, transnacionální místo, jehož jedinými imperativy jsou imperativy umění a literatury.“

Samuel Barclay Beckett (1906-1989) irský dramatik a prozaik; na snímku z roku

Samuel Barclay Beckett (1906-1989) irský dramatik a prozaik; na snímku z roku 1977

Je třeba být autonomní

Francouzského příkladu pak následovali literáti dalších národů (nejvíce prostoru věnuje autorka případu Irska). Klíčová přitom byla role filozofa Johanna Gottfrieda Herdera (1744-1803), který povzbudil nejen Němce, ale i třeba národy slovanské, aby vznesly požadavek na svou rovnoprávnou kulturní existenci (i pozdější hnutí dekolonizace autorka označuje za „pokračování a rozšíření herderovské revoluce“). Druhy používaných argumentů se přitom mohly dost lišit. Kupříkladu Němci, kteří vůči Francii trpěli jistým komplexem méněcennosti, mimo jiné založili komparativní gramatiku indoevropských jazyků, což umožnilo „pozdvihnout i germánské jazyky na stejnou rovinu starobylosti, jaká příslušela latině a řečtině“ (dodejme, že shody mezi řečtinou a češtinou se ze stejného důvodu snažili hledat i čeští obrozenci). Jinak při snahách o legitimizaci americké literatury postupovala Gertruda Steinová, která tvrdila, že Amerika začala tvořit dvacáté století již v šedesátých letech století devatenáctého, v tomto smyslu ji tedy prohlásila za „nejstarší zemi na světě“.

Johann Gottfried von Herder (1744-1803), německý spisovatel, filosof, průkopník

Johann Gottfried von Herder (1744-1803), německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel

Obecně první národní intelektuálové často zdůrazňovali politické poslání literatury, která má budovat politickou identitu, druhá generace už se více spoléhala na autonomní literární zákony, aby rozvinula „národní existenci jiného typu literatury a literárního kapitálu“. Tím, že zprvu shromažďují pohádky a lidový folklor, který povyšují na rovinu vysoké literatury, snaží se „transmutovat ritualizovaná vyjádření zvyků a tradic v kulturní a literární zlato“ (dalším krokem bývá ustavení divadla) – dodejme, že to je postup, který je pozorovatelný jak v českém národním obrození, tak třeba dnes v literatuře českých Romů.

Na samém konci těchto snah o stupňování „literární autonomie“ pak na druhé straně podle Casanovy stojí pokusy takového Samuela Becketta, který si vypracoval estetický materiál na základě vlastních principů; tím, že vytvořil „autonomní objekt jazyka, který neodkazuje k ničemu jinému než sám k sobě“, dosáhl podle Casanovy „literární abstrakce“, což autorka podle mě až příliš nadšeně označuje za „první skutečně autonomní literární revoluci“.

Papežštější než francouzští papeži

Casanova pozoruhodně analyzuje nejednoznačné postavení mnoha autorů mezi literárním centrem a periférií. Poukazuje třeba na dilema těch, kteří byli příliš blízcí, tedy příliš „provinční“ na to, aby mohli být uznáváni, ale ne dost vzdálení, aby díky exotičnosti vzbudili zájem kritiků (jako Švýcar Charles-Ferdinand Ramuz, který v Paříži zjistil: „Jsem téměř stejný jako ti, kteří mne obklopují, a chtěl bych být naprosto stejný, ale selhávám v nicotnostech, jež jsou ovšem hrozivě patrné“). Píše i o těch, kteří se po příchodu do Paříže stali „francouzštější než Francouzi“ (kupř. Rumun Emil Cioran), nebo o některých afrických spisovatelích tvořících ve francouzštině, kteří však přijali tento jazyk proto, aby mohli Francouzům sdělit, že „nejsou Francouzi“ (pro jejich vztah k francouzskému jazyku je autorka označuje jako „zloděje ohně“). Dodejme, že podobně dnes čeští Romové používají češtinu, i když pro ně často představuje „jazyk nepřítele“.

Švýcarský spisovatel C. F. Ramuz (1878-1947) na snímku z roku 1935

Švýcarský spisovatel C. F. Ramuz (1878-1947) na snímku z roku 1935

Z hlediska Francouzky Casanova sebekriticky pojednává i o paradoxních podmínkách, za nichž má cizí autor šanci literárně se v Paříži prosadit, cituje přitom vyjádření jistého francouzského kritika, který už roku 1924 připustil: „Požadujeme po cizincích, aby nás překvapili, ale způsobem, který jsme u nich připraveni rozeznat, jako by jejich rolí bylo sloužit namísto své rase našemu potěšení.“ A pokud již nějaké dílo z minoritní literatury získá uznání z Paříže, a tedy mezinárodní posvěcení, jde podle autorky současně o „oslavu i anexi“. Text je zde totiž – bez ohledu na původní kontext, v jehož rámci vznikl – jakoby přistřižen podle pařížského vkusu, který se falešně prohlašuje za univerzální. Tato domnělá univerzalita je podle autorky „v jistém smyslu jedním z nejďábelštějších vynálezů centra: ve jménu odmítnutí antagonistické a hierarchické struktury světa, pod zástěrkou rovnosti všech v literatuře, vyzývají ochránci monopolu univerzality celé lidstvo, aby se podrobilo jejich zákonu; vyhlašují, že univerzality dosahují či mohou dosáhnout všichni za podmínky, že budou všichni stejní.“

Různé startovní čáry

Svou knihu Casanova dokonce sympaticky zamýšlí jako „kritickou zbraň sloužící všem excentrickým literaturám“, jako prostředek k „boji proti předsudkům a centrální kritice, která popírá realitu nerovnosti v přístupu do univerza literatury“.

V každém případě ti, kdo by si dělali iluze, že v dnešním propojeném světě mají všichni začínající literáti stejnou šanci a probíhá zde čilá a „rovnoměrná“ či spravedlivá“ kulturní výměna, z nich budou touto knihou rychle vyvedeni z omylu. I když přeci jen v skrytu duše doufám, že moc „center“ není tak fatální, jak to zde autorka podává. Ostatně ona sama v závěru vyjadřuje svoje přesvědčení, že „existuje univerzalita, která centrům uniká, univerzální nadvláda spisovatelů, která dokázala vyvolávat tytéž účinky a na celém světě“. Škoda jen, že o ní neprozradila více.

Emil Cioran (1911-1995) rumunský filozof a aforista, který přesídlil do Francie

Emil Cioran (1911-1995) rumunský filozof a aforista, který přesídlil do Francie

Co se týká literárního vlivu Paříže, už v prvním vydání knihy z roku 1999 autorka přiznávala, že o úlohu „hlavního města literatury“ zčásti soupeří s Londýnem. A v předmluvě z roku 2008 pak konstatuje „objektivní úpadek pařížské moci (jak na straně tvorby, tak pokud jde o moc posvěcení“). To plně potvrzuje i pohled z Česka: Milan Kundera, jehož autorka několikrát zmiňuje, si vydobyl světovou slávu z Paříže. Nezmiňuje ovšem jeho snahy rehabilitovat ve Francii pojem „střední Evropa“ či získat uznání pro hudbu Leoše Janáčka, a můžeme se i u něj pochybovačně ptát, zda cestu k slávě nezískal více díky překladům do angličtiny a tomu, že v době jeho emigrace byli čeští autoři ve světě žádaní.

A situace dnes? Podle Magdy de Bruin Hüblové, jejíž literární agentura Pluh zastupuje řadu významných českých spisovatelů v zahraničí, je pro české autory důležité, aby jejich kniha vyšla německy, což je „odrazový můstek i do dalších zemí“. Podle Hüblové cesta k mezinárodní literární slávě přes Paříž v současnosti nevede, vždyť svět je dnes orientovaný „tak silně anglosasky, že největší prestiž mají žebříčky a ceny angloamerické oblasti“.

Knihu Světová republika literatury je každopádně nutné číst s vědomím toho, že ji psala žena, která je – jak sama uznává – „čistým produktem struktury, kterou popisovala“.








Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.