V Praze i v celém Česku je na kulturu stále častěji nahlíženo jako na žebráka, který je ekonomice pouze na obtíž a odmítá akceptovat princip neviditelné ruky trhu. Vyspělé západní státy přitom dokazují opak - kultura a tvůrčí odvětví jsou spolutahounem nejedné ekonomiky, významně přispívají k růstu HDP, zaměstnanosti, ale hlavně zvyšují atraktivnost regionů a měst, stejně jako kvalitu života v nich.
Za čím jezdí turisté?
Situaci v české kultuře se divím už docela dlouho, ovšem rozhodnutí místních politiků mě poslední dobou udivují ještě více. V minulých dnech jsem u Obecního domu v Praze zahlédla hned tři různé plakáty pražského magistrátu, na nichž se skví pražské památky se sloganem "Praha - město kultury". Zřejmě na důkaz, že památky jsou důležitější než živé umění. Jenže pouze památky nestačí ani k přízni turistů, natož ke kulturnímu životu města. V Edinburghu, v Montrealu, v Seville, v Avignonu, v Kasselu a v mnoha dalších městech dávno pochopili, že turisté se opakovaně vracejí kvůli zajímavým festivalům, divadlům, filharmoniím a akcím v ulicích měst, kdežto do památek zajdou pouze jednou.
Nyní na to přicházejí v Budapešti a ve Varšavě a lákají turisty na levné (dotované) ceny vstupenek do divadel, opery, do muzeí i na festivaly. Pokud jsou eliminovány tyto umělecké kulturní aktivity, často nazývané "živá kultura", nelze se divit, že turisté se do Prahy vracejí jen málo.
Dotace jsou investice!
Největším a nebezpečným zjednodušením při ekonomickém hodnocení kultury je sledování jen rozpočtů neziskových kulturních organizací a aktivit, aniž by byl odhadován význam kultury pro širší region, pro jeho atraktivitu, potažmo pro příliv investorů, studentů, turistů a nových obyvatel (o sociálních a kvalitativních dopadech nemluvě). Příkladem může být Guggenheimovo muzeum moderního umění ve španělském Bilbau: od svého otevření v roce 1997 do roku 2005 vydělalo regionu 1,3 mld. eur, tedy osmnáctkrát více, než byla počáteční investice na jeho výstavbu.
Díky jeho návštěvníkům (osm milionů ročně) vznikla řada hotelů, restaurací a dalších služeb, které do té doby nikdo nepotřeboval; město začalo být atraktivní i pro investory a prudce klesla nezaměstnanost. Jenže to neznamená, že muzeum není dotováno - baskická vláda je nadále dotuje z dvaadvaceti procent, vědoma si toho, že se jí to vyplácí.
Hrst tuzemských čísel
Dlouhodobým deficitem české kultury je nedostatek věcných, neideologických studií o ekonomických dopadech - paradoxně v kontrastu s prohlášeními různých veřejných činitelů, kteří v tom mají "ekonomicky" jasno a nepřímo prohlašují kulturu za "vyžírku".
Nicméně důkladnější studie zaměřená na kulturní zaměstnanost a ekonomický význam kulturního sektoru už existuje: pro ministerstvo práce a sociálních věcí ji vypracoval Institut umění - Divadelní ústav ve spolupráci s ProCulture/Otevřenou společností, o. p. s. a EUPC, s. r. o.
Z analýzy vyplývá, že role kultury je na českém trhu práce poměrně významná: kultura zaměstnává až 3,3 procenta aktivně pracujících, což znamená téměř 160 tisíc osob, na plný úvazek. Kromě vlastního pracovního potenciálu sektoru kultura generuje pracovní místa v návazných službách a odvětvích, přímo závislých na kultuře (kupříkladu divadelní technika, postprodukční filmové společnosti, cestovní ruch aj.).
Udivující je zjištění o růstu produktivity práce v kulturních odvětvích. Tento ukazatel dosáhl v roce 2005 pětadvacet procent a překročil tak průměrný růst produktivity práce v celé ekonomice ČR až o devět procentních bodů.
Zajímavé je regionální rozložení české kultury: polovina celého kulturního sektoru sídlí v Praze, po ní zaměstnávají nejvíce kulturních pracovníků kraje Jihomoravský (10,5 procenta) a Moravskoslezský (10,1 procenta).
Podle objemu přidané hodnoty jsou nejvýkonnější obory filmařské, vydavatelské a hned po nich umělecké, tzn. divadla, hudební soubory a další umělecká činnost. Předloni se kultura podílela na českém HDP z 1,6 procenta. Srovnání s rozvinutými zeměmi je poměrně obtížné, protože každý stát zahrnuje do kultury jiná odvětví, nicméně například v Británii kultura vytváří až šest procent domácí produkce a tvoří nezanedbatelnou část britského exportu.
Ekonomickou roli kultury uznala i Evropská komise prohlášením, že "kultura je rostoucím sektorem, který se rozvíjí rychlejším tempem než zbytek ekonomiky, pohání hospodářský a společenský rozvoj, inovace a soudržnost". Na zakázku Evropské komise také vznikla v roce 2006 rozsáhlá studie Ekonomika kultury v EU.
K čemu je nezisková kultura
Přestože ekonomicky nejvýhodnější se jeví komerční, a tím ziskovější obory, jako televizní vysílání, vydavatelství a další oblasti tzv. kreativního průmyslu, nelze opomíjet přínosy tradiční kultury. Nezisková kultura by například měla formovat v lidech určité hodnoty, bořit bariéry mezi různými skupinami občanů, upozorňovat společnost na některé problémy. A pokud k věci přistoupíme čistě z ekonomického hlediska: nezisková kultura přitahuje vzdělané a často i bohaté lidi - ať už turisty nebo nové obyvatele. Bylo rovněž dokázáno, že kultura pozitivně formuje občany coby kvalifikovanou a kreativní pracovní sílu, a právě taková pracovní síla je na světovém trhu stále žádanější!
Podíváme-li se ve světle těchto skutečností na nynější systém pražských dotací na kulturu, který snížil či odebral dotace neziskovým projektům a přispěl ziskovým zábavním podnikům, je to systém ve svém důsledku neekonomický.
Co s pražskými demonstranty?
Umělecká obec se postavila pražskému radnímu Milanu Richterovi, který dnes zosobňuje přístup, jenž by se dal označit za adoraci ekonomické "první signální soustavy". Možná že nakonec několik divadel, festivalů a dalších organizací padne a "pročistí trh s kulturou", která se radním v české metropoli jaksi přemnožila. Možná že se tím neziskové organizace naučí získávat více peněz od sponzorů a dalších soukromých zdrojů. Možná jednou budeme panu Richterovi děkovat za to, že díky němu konečně značná část kulturních organizací táhla za jeden provaz. Nyní však nikdo neví, jak z nastalé situace rychle a důstojně ven.
Pořádání diskusí, demonstrací, kulatých stolů a dnů kulturního neklidu je dobrým nástrojem minimálně pro přilákání pozornosti médií. Avšak nynější kulturní vření musí mít účel a výsledek důsažnější: následovat by měla změna dotačního systému, která by v sobě spojovala jasná, kontrolu umožňující dotační pravidla i právě vědomí toho, že nezisková kultura není otrapa s nastavenou dlaní, nýbrž aktivita, která může zprostředkovaně přinést obci a společnosti dobré finanční efekty.
