Většina lidi žije v Pákistánu pod hranicí chudoby. Ilustrační snímek

Většina lidi žije v Pákistánu pod hranicí chudoby. Ilustrační snímek | foto: AP

Jen chudí lidé umírají mladí

  • 25
Lidé, kteří stojí na společensko-ekonomickém žebříčku níže (indikováno podle úrovně jejich vzdělání, povolání nebo příjmu), žijí v průměru kratší a méně zdravý život než lidé stojící na vyšších příčkách. V závislosti na sociálním a ekonomickém blahobytu se očekávaná délka života při narození často liší o 5-10 let, přičemž chudší lidé jsou oproti svým bohatším protějškům o 10-20 let života déle nemocní či handicapovaní.

V devatenáctém století by tato situace nebyla překvapivá vzhledem k nižšímu průměrnému příjmu, rozsáhlé chudobě a absenci sociálního zabezpečení. Dnes se však tato data běžně uvádějí u zemí s vysokými příjmy včetně těch, které se řadí vysoko v žebříčcích hospodářské prosperity a lidského rozvoje – dokonce i u vysoce rozvinutých západoevropských sociálních států.

Od konce druhé světové války se západoevropské země snaží snížit společensko-ekonomickou nerovnost nebo vykompenzovat její důsledky prostřednictvím progresivního zdanění, programů sociálního zabezpečení a široké palety kolektivně financovaných programů, jako jsou veřejná výstavba domů, školství, zdravotnictví nebo kulturní a volnočasové aktivity. Ačkoliv však tato politika snížila nerovnost v některých sociálních a ekonomických výstupech včetně příjmu, kvality bydlení nebo přístupu k zdravotní péči, k eliminaci nerovnosti v oblasti lidského zdraví nestačí.

Ilustrační foto.

I v severských zemích jsou životy nerovné

Dlouhodobá data z časových řad naznačují, že se společensko-ekonomická propast úmrtnosti do padesátých let snižovala, ale od té doby podstatně vzrostla. Ještě záhadnější je skutečnost, že se velkorysejší sociální politika nepromítá do nižší disparity v oblasti zdraví. Dokonce i severské země – které patří ke světové špičce, pokud jde o tvorbu univerzálních a dobře koncipovaných sociálních politik provázejících občany od kolébky do hrobu – čelí značné disparitě v oblasti zdraví, přestože vykazují poměrně nízkou nerovnost příjmů.
 
Moderní sociální státy pochopitelně sociální nerovnost ani zdaleka neodstranily a disparita v přístupu ke hmotným i lidským zdrojům dál vede k situaci, že občané žijí velmi nerovnými životy. Radikální přerozdělování bohatství však nikdy nebylo cílem sociálního státu. Sociální politika si spíše klade za cíl vytvořit kompromis mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, pracujícími a středními vrstvami. Její přerozdělovací efekt je v důsledku toho skromný.

Dva základní faktory

Částečný neúspěch sociálního státu tak sice může napomoci k vysvětlení, proč nerovnosti v oblasti zdraví přetrvávají, avšak chceme-li jejich vzestup plně pochopit – a zvrátit –, musíme hledat jinde. Z rychle přibývající vědecké literatury na toto téma vyplývají dvě možná vysvětlení: selektivní sociální mobilita směrem vzhůru a opožděné rozšíření změn chování. V praxi se projevují oba faktory.

Během dvacátého století se sociální mobilita ve všech zemích s vysokými příjmy pomalu, ale setrvale zvyšovala, přičemž dosažené vzdělání a profesní status jednotlivce závisel stále méně na jeho rodinných poměrech a stále více na jeho kognitivních schopnostech a dalších osobních charakteristikách. V důsledku toho se nižší socioekonomické skupiny nejen zmenšily, ale pravděpodobně se staly také homogennějšími ve smyslu osobních charakteristik, které zvyšují riziko zdravotních problémů.

Ilustrační foto.

Lidé s vyšším společensko-ekonomickým postavením mají navíc sklon přejímat jako první nové vzorce chování a pohotověji se zbavovat těch vzorců, u kterých se zjistí škodlivost na zdraví, jako jsou kouření nebo tučná strava. Nová behaviorální doporučení vydávaná zdravotnickými autoritami proto mají sklon prohlubovat přinejmenším dočasně nerovnost v oblasti zdraví.

Mnoho západoevropských sociálních států vykazuje u svých občanů značné nerovnosti v oblasti kouření, cvičení, stravy a spotřeby alkoholu. Sociální systém, který vznikl s cílem potírat chudobu, je již méně účinný v boji proti „nemocem z nadbytku“, jako jsou srdeční onemocnění nebo rakovina plic.

Rovný přístup ke zdravotní péči nestačí

To vše zdůrazňuje potřebu nápaditých řešení nerovnosti, která zbytečně a nespravedlivě maří životy těch, kdo toho mají nejméně, zatěžuje zdravotnictví obrovskými náklady a představuje překážku vyšší participace pracovní síly (a v některých zemích brání snaze o zvýšení věku odchodu do důchodu).

V posledních několika desetiletích se sociální politika ve většině západoevropských zemí odklonila od přerozdělování. To je chyba, neboť důsledky tohoto odklonu – zvýšení příjmové nerovnosti, oslabení sociálních záchranných sítí a omezení přístupu ke zdravotní péči – dlouhodobě zhorší nerovnost v oblasti zdraví.

Spojené státy čelí největšímu počtu chudých lidí za posledních 51 let. - Americký statistický úřad oznámil, že v roce 2009 žilo pod hranicí chudoby 14,3 % obyvatel, téměř 44 milionu lidí.

Spojené státy čelí největšímu počtu chudých lidí za posledních 51 let. - Americký statistický úřad oznámil, že v roce 2009 žilo pod hranicí chudoby 14,3 % obyvatel, téměř 44 milionu lidí.

Pro zlepšení zdravotních vyhlídek v nižších socioekonomických skupinách je klíčová lépe cílená přerozdělovací politika, která bude zohledňovat důsledky selektivní sociální mobility i různého tempa rozšiřování změn chování. Příjmovou podporu by měly doplňovat preventivní zdravotnické programy, přičemž programy zdravotní osvěty by měly napomáhat k oslabení vazby mezi nízkou kognitivní schopností a špatným zdravím.

Rovný přístup ke zdravotní péči nestačí. Snížení nerovnosti v oblasti zdravotních výstupů vyžaduje u pacientů nacházejících se v nižších socioekonomických patrech intenzivnější zdravotní péči, která bude šitá na míru jejich konkrétním potřebám a problémům. Například příjmy ze zdanění tabáku, které nepoměrně více zatěžují nižší příjmové skupiny, by se měly použít k financování programů odvykání kouření, které se zaměřují na znevýhodněné kuřáky.

Značná a stále přetrvávající nerovnost v oblasti zdraví naznačuje, že zlepšením zdraví občanů s nižšími příjmy nebo s nižším vzděláním lze učinit obrovské kroky ke zlepšení celkového zdravotního stavu obyvatelstva. Možná si to vyžádá jisté přebudování sociálního systému, avšak výsledek bude rozhodně stát za vynaložené úsilí.

Johan P. Mackenbach

Johan P. Mackenbach je profesorem veřejného zdraví a vedoucím katedry veřejného zdraví na Erasmus MC, Fakultním lékařském centru v Rotterdamu. Kromě toho je členem Královské nizozemské akademie umění a věd.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Mezititulky jsou redakční.

Video