Sabina Addailamy je Češka po mamince a Jemenka po tatínkovi. Vyrůstala v Česku, otec za ní a její mladší sestrou jezdil skoro každý rok. O Jemenu se u nich doma moc nemluvilo, a tak když bylo Sabině dvacet, vydala se za tátou, aby zjistila, jak to v jeho rodné zemi vypadá.
Vůbec nepočítala s tím, že by tam zůstala, jenže... sama se v Jemenu zamilovala, se svým mužem Chalidem mají tři děti a žijí spolu v hlavním městě Saná více než dvacet let.
Jak se válka dotýká vás osobně?
Naštěstí bydlíme v centru hlavního města Saná. Každá část města je jinak zasažená. Naše čtvrť je na tom nejlépe. Tady se říká, že je to kvůli tomu, že se nacházíme mezi čínskou a ruskou ambasádou. Obě země prý varovaly Saúdskou Arábii, která útoky vede, že pokud bude zasaženo území do dvou kilometrů od jejich sídla, může očekávat tvrdou odvetu.
Sabina Addailamy (43)Vyrůstala v Praze, vystudovala gymnázium a ve dvaceti se vydala do rodné země svého otce. V Jemenu zůstala, s manželem se usadili v hlavním městě Saná. Mají tři děti, dva chlapce a jedno děvče, manžel podniká, Sabina se věnuje výrobě a prodeji šperků. I přesto, že je v Jemenu dva roky válka a život zde je pro většinu lidí nepředstavitelný, s odchodem stále vyčkávají. |
Pokud vím, zbytek města je na tom o dost hůř.
To určitě ano, třeba letiště už dlouho nefunguje, domy jsou zbořeny a na mnoha místech to vypadá jako město duchů. Vidíte jen trosky domů, z obyvatel se ze dne na den stali bezdomovci. Ale samozřejmě i nás postihly běžné problémy. Téměř rok jsme byli bez elektřiny a plynu a voda podražila pětinásobně.
Je vody dost? Saná je hodně suché město.
Už před válkou nám jednou až dvakrát týdně plnili z centrály nádrže, které má každý dům. Z nádrží pak vodu čerpáme doma. Interval se však změnil na zhruba dvakrát až třikrát za měsíc, takže si musíme objednávat a platit cisterny s vodou sami. Kdo nemá peníze, nemá ani vodu. Není tady nic – voda, elektřina, léky ani zdravotní péče. Platy se nevyplácejí. Nic nefunguje. Protože se rozpadly komunální služby a nikdo neodváží odpadky, hromadí se na ulicích, šíří se cholera.
A jak to vypadá s jídlem?
Dlouho byl nedostatek cukru, mouky a základních potravin, protože byly zasaženy přístavy, továrny, sklady a příjezdové cesty. Saná leží vysoko v horách, a tak se dovoz potravin značně ztížil. Blokování potravin bylo samozřejmě záměrné. Letos jsme měli obrovské štěstí, protože úroda byla nezvykle dobrá. Farmáři sice nemohli zavlažovat, ale naštěstí vydatně pršelo zrovna v tu nejlepší dobu. Takže máme alespoň dostatek sezonního ovoce a zeleniny.
To přece nestačí k normální obživě.
Nestačí a Jemenu hrozí smrt vyhladověním. Mnoho tisíc rodin zůstalo bez jakéhokoliv příjmu, bez domova a nejsou schopni uživit své děti. Už teď nemá odhadem polovina obyvatelstva dostatek jídla, dětská podvýživa narostla o dvě stě procent.
Symbol hladu v Jemenu se usmívá, následky podvýživy však nezmizí |
Proč vlastně začala v Jemenu válka?
Šíitští povstalci, kterým se říká Húsiové, se rozhodli zakročit proti zkorumpované vládě a proti prozatímnímu prezidentovi, který byl zvolen jen na dva roky, ale ve funkci bez řádných voleb setrvává už tři a půl roku. A tak obsadili většinu měst, následně také hlavní město Saná. Prezidenta drželi v domácím vězení, ale podařilo se mu utéct do Saúdské Arábie, kde požádal o pomoc proti povstalcům. V březnu roku 2015 začala Saúdská Arábie s leteckými nálety, které trvají dodnes.
Vyřešilo bombardování něco?
Vůbec nic, Húsiů se těmi útoky nezbavili, zato zasáhli mnoho civilních cílů, škol, nemocnic, letiště, přístavy, továrny, mosty, skladiště potravin a historické památky. Saúdové zablokovali přísun potravin a léků, stejně tak jako peníze v bankách. Škody, které napáchali, jsou obrovské – zničená země a tisíce mrtvých, mezi kterými bylo mnoho žen a dětí.
Po všem, co vyprávíte, asi člověka okamžitě napadne: Proč jste s rodinou už dávno neodešli? Proč zůstáváte ve válečném městě?
Ze začátku jsme věřili, že to nebude trvat moc dlouho. Kdybychom ale bývali věděli, že ani po téměř dvou letech se situace o moc nezlepší, jistě bychom se sbalili a odjeli. Teď stále vyčkáváme, ale pokud se vývoj obrátí zase k horšímu, jsme rozhodnuti, ač velmi neradi, svůj domov opustit. Chápejte, když jsem do Jemenu před více než dvaceti lety přijela, bylo tu velmi bezpečno a klid. Nechávali jsme otevřené dveře od domu, ale nikdo se neodvážil vejít dovnitř, natož něco ukrást. Bývalo úplně normální, že si člověk šel nakoupit bez peněz a zaplatil příště. Problémy začaly teprve před pár lety.
Ve válkou sužovaném Jemenu vraždí hlad, o život bojují statisíce dětí |
Jsou v Jemenu ještě jiní cizinci? Proč zůstávají?
Ano, znala jsem hodně cizinců, mezi nimi i Čechy. Z těch bohužel nezůstal v hlavním městě ani jeden. Většinou bydleli v nebezpečných čtvrtích. Ale někteří lidé, kteří odešli, se zase vrátili zpět, což může být pro většinu lidí nepochopitelné. Jemen má nějaké kouzlo, které sem každého stáhne zpět.
Pro většinu lidí to je opravdu dost nepochopitelné – žít dobrovolně ve válce.
Místní se tady dokážou vyrovnat skoro se vším, jsou silní. Ani si nedovedu představit, jak by v takové situaci reagovali běžní Evropané. Když tady není benzin, jezdí se na kolech, když vypnuli elektřinu, pořídili si lidé solární panely nebo prostě byli bez elektřiny, když došel plyn, vařili na ohni, a když nedostávali platy, skládali se na sebe a děti přinášely do školy své kasičky. Jemenci se jen tak nevzdají.
A jak přežívá vaše rodina?
Pomáhají nám naše rodiny v Česku, v Anglii i tady. Já doučuji soukromě angličtinu a vyrábím šperky. Je neuvěřitelné, že i v téhle těžké době je o ně zájem. Manžel má soukromou firmu, která pomáhá zahraničním společnostem prosadit se na místním trhu, zastupoval klienty z USA, Velké Británie, Číny i z Česka. Firma teď delší dobu stagnovala, ale zdá se, že se začíná blýskat na lepší časy a že snad v brzké době dostane novou zakázku. Tak nám držte palce.
Co na rozhodnutí žít ve válce říkají vaši čeští příbuzní? Nepřemlouvají vás, ať se vrátíte?
V Česku mám sestru, se kterou jsem v kontaktu. Ona ví, jak mám tuhle zemi ráda, a proto rozhodnutí nechává na mně, ale pomáhá mi, jak může. A kdyby bylo třeba, máme u ní doma dveře otevřené. Tatínek je Jemenec a žije zde, maminka už bohužel dlouho nežije.
Jak velké máte děti?
Fahidovi je dvacet let, Samimu osmnáct a Lindě deset. Sami se narodil v Londýně, ale je to typický Jemenec, ostatní děti se narodily zde. Nejstarší má vlasy černé jako uhel, prostřední je má hnědé a nejmladší dcerka má světle hnědé s blonďatými konečky, takže se nám všichni smějí, že došel inkoust.
Vím, že v Jemenu byly kvůli válce dost dlouho zavřené školy. Změnilo se to?
Ano, děti už konečně zase chodí do školy. Ale pouze ty soukromé fungují normálně. Státní mají problémy, protože učitelé nedostávají platy, a tak možná skončí už zase v pololetí. Ten rok, co vypukla válka, školu zkrátili, takže prázdniny začaly už v březnu a děti pak jen docházely na zkoušky. Strašné bylo, že ani po dva týdny zkouškového období nálety neustaly, dokonce letadla bombardovala některé školy.
Jak se vám s rodinou daří nepropadat zoufalství? Změnila vás válka nějak?
Zoufalství jsem ze začátku propadala především já. V noci jsem nemohla spát a při každém hluku jsem sebou trhla. Když jsem slyšela letadla, tiše jsem čekala na výbuch. Ale časem si člověk zvykne na všechno, i na válku. Takže teď už mě jen tak něco z míry nevyvede.
Ale co děti? Jak si můžou zvyknout na takové podmínky?
Válka nás změnila všechny. Moje děti už třeba vědí, že se dá přežít úplně v pohodě bez mobilu, televize nebo internetu. Vážíme si všeho o hodně víc a umíme žít velmi skromně. Uvědomujeme si, že nejdůležitější je zdraví a vztahy mezi lidmi. A kromě toho děti dříve dospěly, jsou rozumnější a hodně mi pomáhají. V zásadě jsme vděční, že se nám daří nějak přežívat, vlastně oproti některým chudákům si žijeme jako v bavlnce. Jiní ztratili své blízké, domovy, práci, skončili hladoví na ulici. Takové utrpení a bezmoc si člověk vůbec nedovede představit.
