Jeho oči to uměly vidět. Výtvarný deník Vladimíra Fuky svědčí o hrozivé atmosféře roku 1952

Výtvarníkovi Vladimíru Fukovi bylo v roce 1952 šestadvacet let. Měl to však v hlavě srovnané již velmi dobře. Žádné modrokošilácké juchání, žádná ideologická zaslepenost, žádný krutý idealismus. Stýkal se v přísném soukromí s okruhem spřízněných duší: s Jiřím Kolářem, Zdeňkem Urbánkem, Janem Rychlíkem, Janem Hančem, Emanuelem Fryntou.

Na sevření společenským nečasem reagovali výše uvedení tvůrci – zřejmě pod určujícím vlivem Jiřího Koláře - často deníkovými záznamy, vedenými bez nejmenší publikační naděje. Fukovým vyjadřovacím jazykem byla vesměs černobílá kresba, výstřižky z dobového tisku a lapidární komentáře. Tak vznikl Deník 1952 – vedený jím od prvního ledna do posledního prosince. Nedochoval se celý; to, co zůstalo, vydalo nyní knižně nakladatelství Plus. Ten svazek však není torzem, nýbrž plnohodnotným svědectvím, výmluvnou výpovědí.

Obal knihy Vladimíra Fuky Deník 1952

O knize

Vladimír Fuka: Deník 1952

Předmluva Ivana Fuková, doslov jan Rous. Překlady Mike a Tereza Baughovi. Plus – Albatros Media a. s., Praha 2010, 144 stran, doporučená cena 499 korun.

Vladimír Fuka v deníkových výtvarných záznamech glosoval, obžalovával i snil. Glosoval každodennost: fronty a průvody na ulicích, zprávy o válce v Koreji, ale i setkávání s přáteli v soukromí. Obžalovával stalinismus: kreslil lágry, všudypřítomné tlampače na veřejných prostranstvích, do koláže nechal pod pomník se srpem a kladivem nastoupit šiky nacistů s hákovými kříži, což byla konfrontace, která by jej při zabavení policií téměř jistě stála svobodu. A snil v Deníku 1952 o svobodném světě: o Francii, Anglii, Americe, o bulvárech, po nichž by se mohl svobodně projít. Ale i do krajin, které si mohl pouze představovat, navštěvovat je ve fantazii nebo prstem po mapě, mu "lezl" vedví rozpolcený svět: na jedné z mála barevných kreseb Deníku 1952 Vladimír Fuka předkládá benátskou scenérii s pohledem na moře, přičemž na nábřeží stojí v bílém schoulená postava: "Matka Maria Richiello očekává již sedmý rok den po dni v benátském přístavu svého syna ze sovětského zajetí…" poznamenal drobným vypsaným písmem Fuka pod kresbu. Výtvarníkova dcera Ivana v předmluvě praví, že její otec pravidelně poslouchal Rádio Svobodná Evropa, které mu bylo hlavním zdrojem jeho informací. A citovaná kresba pravděpodobně vznikla právě z takto zaslechnuté zprávy.

Z knihy Vladimíra Fuky Deník 1952

Podtón Fukových prakticky všech kreseb je existencialistický, svíravý. I žánrová kresbička "úředníka-pensisty na zásobovacím oddělení 6. okresu Letná" nebo potemnělý pohled na tovární vrátnici s jediným slovem komentáře ("píchačky…") by se klidně mohly stát ilustracemi k prózám existencialistických tvůrců. Jak by Fukův náhled také mohl být jiný, když výtvarník-glosátor se svým pohledem na věc narazil v domácím tisku kupříkladu na dopis jistého Tomáše Frejky předsedovi státního soudu v Praze. Horlivý pisatel v něm soudce žádá "pro svého otce nejtěžší trest, trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejzavilejším nepřítelem.". I tenhle výstřižek Vladimír Fuka do Deníku 1952 vlepil.

Z Fukova deníkového souboru vane siroba počátku padesátých let s vybuzenou atmosférou jaderných pokusů, s taktikou vzájemného zastrašování až na hranici nového konfliktu, který by zřejmě znamenal civilizační devastaci kvalitativně "vyšší", než byla konvenčně vedená druhá světová válka (vyjma jaderného epilogu v srpnu 1945). Zároveň je patrné, že tehdejší atmosféra je dnes v plné míře nepředstavitelná, že se již nelze do těchto dobových pocitů vpravit. Protože prakticky všechno to, co dnes máme v hmotném i politickém světě za samozřejmé, tehdy buď neexistovalo, nebo bylo zakázáno. Takové obklíčení se prostě nedá pochopit zvenku. Nebylo z něho fyzického úniku, tedy pokud jedinec nevolil cestu přes ostnaté dráty stůj co stůj. Byl vydán napospas mocenským strukturám a když se je snažil ignorovat, respektive nenechat se jimi vtáhnout do hry, v níž vždy musel prohrát, nezbývalo mu nic než občanská klauzura – v nejlepším případě s hrstkou obdobně smýšlejících a cítících přátel.

Z knihy Vladimíra Fuky Deník 1952

Fukův Deník 1952 je svědectvím, která přetrvává a přetrvá. Řadí se po bok, jak ostatně v doslovu uvádí kunsthistorik Jan Rous, takových děl jako Celý život Jana Zábrana, Deník 1955 od Jana Rychlíka či Let let dvojice Josef Hiršal & Bohumila Grögerová. Tato díla jsou díly v určitém smyslu referenčními - k nim se je třeba vztahovat coby k antipodům dokazujícím, že ne všichni umělci se počátkem padesátých let "zbláznili" a vzývali či alespoň akceptovali sekyrnický stalinismus.