Narážel na to, že "staré" země Evropské unie stále neberou zcela vážně "nové" státy a že se snaží diktovat podmínky.
Nedělní francouzské hlasité non euroústavě jen potvrdilo, z čeho mají bruselští úředníci kopřivku: přes všechny snahy a zbožná přání není Evropa jednotná. Bitva o ústavu pak jasně odhalila, že ani nebude.
Co s tím? Je snad konec padesátiletého snu? Je konec integrace Evropy? Není. Ale vše se může ubírat jiným směrem. Jakým? Pokud chce Evropa ekonomicky konkurovat Americe a Číně (a v budoucnu možná Indii či dalším velmocím), měla by rozšiřovat možnosti volného trhu, postupně odbourávat různé dotace (hlavně zemědělské) deformující její hospodářství. Bude to těžké, bude to složité a vyžaduje to velkou politickou odvahu. Měl by to však být cíl, ke kterému je potřeba v zájmu budoucích generací jít.
Pokud chce Evropa čelit například hrozbě terorismu, nekontrolovatelné migraci či organizovanému zločinu, musí úzce spolupracovat v oblasti bezpečnosti. Měly by však ustat nekonečné řeči o tom, co všechno se má udělat, a mělo by se začít jednat. I to bude těžké, a navíc hodně drahé.
Jenže Evropská unie se i v případě zajištění bezpečnosti chová pokrytecky a dokola mlátí prázdnou slámu.
Jedno rychlé řešení však existuje.
Dát více peněz do rozpočtu NATO, které bezpečnost kontinentu dokáže zařídit. To vyžaduje v mnohém užší spolupráci s USA. Tu se však hlavně Francouzi, kteří teď slavně pobořili ústavu, léta snaží (bohužel úspěšně) marginalizovat.
Jeden přímý důsledek, ne-li smrtelný zásah francouzského non, pocítí Unie již brzy hlavně v politické rovině – nebude mít šanci najít ve sporných otázkách společný hlas. Jak by také tělo s pětadvaceti hlavami a ústy mohlo hovořit stejně? Jistěže, kompromis je nejpodstatnějším pracovním nástrojem Unie a na tom je (nebo bylo?) založeno její kouzlo. Kompromisy však nevedou vždy k tomu nejlepšímu výsledku.
Co tedy bude dál? Hlasy, které tvrdí, že Unie je naprosto postradatelná, jsou za současné situace zcela nesmyslné.
Integrační proces v mnoha směrech pokročil už tak daleko, že by jeho demontáž vyvolala ještě větší potíže než jeho resuscitace.
A resuscitaci Evropská unie potřebuje.
Politická integrace by proto měla slábnout, do popředí by se měly dostat ekonomické zájmy a praktické věci usnadňující život lidem (k tomu by prezident Václav Klaus mohl dodat, že to tvrdil již dávno).
Francouzské referendum demaskovalo i neudržitelný stav, na němž mělo být politické sjednocování kontinentu založeno: politici a bruselští úředníci nemohou rozhodovat bez širšího souhlasu veřejnosti, jako to dělají dosud. Nemohou se skrývat za nic neříkající věty a slibovat ráj. Jacques Chirak už to ví. Kdo prozře další?
 Francouzský prezident Jacques Chirac a jeho manželka Bernadette hlasují v referendu o přijetí ústavy EU. (29. května 2005) |
