„Tak mám přijít zase za měsíc, nic pro mne nemají. Všude chtějí mladé, atraktivní slečny, i do trafiky v centru, i na vrátnici, kde jen zvedá telefony nebo vydává klíče,“ posteskla si včera devětačtyřicetiletá kuchařka Miroslava Kolbeková, která odcházela ze schůzky na úřadu práce na náměstí Republiky.
Po sedmi měsících bez práce je ochotná vzít jakékoli místo. „Úřad mi nenabídl ani rekvalifikaci,“ podotkla Kolbeková.
Malý zájem o starší obyvatele potvrdil i mluvčí Pražské energetiky Petr Holubec. „Většinou se obracíme na mladé lidi a absolventy, které sami zaškolíme. Jsou místa, hlavně ve vedení na místech právníka nebo účetního, kde dáme přednost zkušenostem, ale takových není mnoho,“ řekl Holubec.
Zaměstnanci z úřadu práce o výběru také vědí, ale zasáhnout nemohou, firmy odmítající staršího člověka totiž pravý důvod na rovinu neřeknou. „Dobře vědí, že by se dostaly do sporu se zákonem kvůli diskriminaci, ale všechno se ukrývá za hesly: práce v mladém kolektivu, fyzicky náročná práce,“ uvedl Ladislav Hazuka, vedoucí oddělení zprostředkování Úřadu práce pro Prahu-východ.
„Začíná to být znát už po čtyřiceti letech, po padesáti je to zcela evidentní,“ řekl Hazuka a svá slova podložil čísly. Mezi nezaměstnanými v tomto okrese je více než pětina lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti roky. V tomto věku už se totiž přidávají další překážky - zdravotní potíže, starší lidé obvykle nejsou schopni ovládat počítač tak dobře jako mladí.
Nezaměstnaní mají šanci v pražských hypermarketech. „Bereme všechny, kdo mají ruce a nohy a jsou trochu šikovní, od osmnácti do důchodu,“ potvrdil mluvčí společnosti Ahold Arne Kejdana.
Obdobně hovořil i jednatel Globusu Petr Vyhnálek. „Do pražských prodejen potřebujeme dvanáct set lidí. Kdokoli přijde, zaučíme ho,“ řekl. Ani jeden z obchodů však nezveřejnil platové podmínky. Také zkušenosti lidí vypovídají o tom, že v takových obchodech je práce fyzicky náročná. Navíc si už uvědomují další zádrhel.
„Lidé v tomto věku už také kalkulují s tím, že ze mzdy se jim bude vypočítávat důchod, takže nechtějí přijmout úplně malou mzdu,“ upozornil Hazuka.
Obdobné potíže mají podle Hazuky i lidé s vysokoškolským vzděláním. „Hledali jsme místo pro psychologa s mnoha lety praxe. Když jsem s vedením jednoho podniku o něm mluvil, že by tam mohl nastoupit na místo personalisty, hned byli nadšeně pro. Sotva tam šel na osobní schůzku a oni zjistili, že mu je přes padesát, odmítli jej,“ tvrdí Hazuka z úřadu práce.
Každý chce jen mladé lidi, stěžují si lidé bez práce Profese, v nichž je vyšší věk překážkou, jsou podle pracovního úřadu hlavně v administrativě, tedy sekretářky, ale i manažerská místa, na něž podniky hledají mladé, perspektivní a nadějné osobnosti. „Narážím stále na dva problémy: věk a jazyk. Angličtinu doháním, ale věk neovlivním. Na výběrových řízeních se sejdu s dvaceti lidmi a připadám si jako na chodbě vysoké školy, kde studenti čekají na zkoušku. Prostě jsem mnohdy nejstarší a vidím, že právě kvůli tomu bez šance,“ říká téměř padesátiletý vysokoškolák Jan Kříž z Pankráce. „Jediná šance je dělat obchodního zástupce. Zkusil jsem to, ale najezdit denně stovky kilometrů už nevydržím,“ přiznává muž s maturitou na průmyslové škole a bakalářskou zkouškou ze sociologie. Daleko těžší to však mají lidé bez vzdělání nebo jen vyučení. Mnohdy musí přistoupit na tvrdé podmínky a zároveň nízký plat. I to jsou však ochotni lidé podstoupit. “Už bych vzala všechno, nechci být závislá na manželovi. Je strašné připadat si jako nula,“ řekla Marie Součková z Úval. „Dělala jsem na jeřábu v Lokomotivce ČKD. Ta zkrachovala, všichni museli odejít. Teď už asi práci neseženu. Každý chce jen mladé lidi do třiceti,“ stěžovala si před časem asi padesátiletá Magda Dubová. |
