Od Manhattanu až po Jižní Karolínu, od Kalifornie po Massachusetts ve středu zvonily zvony, plály svíce, pochodovali dudáci, k nebesům letěly bílé holubice, duněly dělové salvy, lidé se modlili v synagogách a kaplích, sázeli stromy a sbory pěly Mozartovo Requiem.
V koutu newyorského Central Parku kdosi zapíchl do trávy dvě americké vlaječky, jiný položil vedle květiny. Další zanechal tričko s nápisem "Nezapomeneme".
Vzpomínková místa vyrůstala u bran požárních stanic. Kytice, děkovné nápisy a otlučené požární helmy. Městem si to už od rána rázovaly směrem na Manhattan průvody dudáků a bubeníků až k místům, kde stály mrakodrapy a kde je nyní velká pustá vyklizená jáma.
Tisíce lidí obklopily Ground Zero, na jehož dně vznikl symbolický "kruh cti". Newyorčan Dave Gardner splnil, co si slíbil. Jen chvíli se díval na televizi: "Je to všechno hrozné, ale život musí jít nakonec dál," řekl. Po minutě ticha se také na většině míst se brzy rozběhl úplně normální život. Lidé chodili do práce, nakupovali a pokračovali ve svých záležitostech.
Dave Gardner se pozastavil nad tím, že mezi mrtvými je i šest jeho jmenovců - Gardnerů. "To jsem tedy nevěděl." Nakonec začal uklízet byt kvůli návštěvě příštího nájemníka. Mezitím z provizorního pódia nad Ground Zero zněl nekonečný seznam obětí. Četli je obyčejní i slavní. Jen jména začínající písmenem "A" zabrala deset minut. Po hodině a půl uběhla polovina abecedy a čtení skončilo až po dvou a půl hodinách.
Jedenáctiletá holčička Britney do toho přečetla dopis svému mrtvému otci. "Mám pocit, tati, jako bys na mne pořád mluvil." List New York Times ve zvláštní příloze pod titulkem "Cizinci, otcové, sestry, přátelé" zveřejnil fotografie 3025ti mrtvých z New Yorku, Pentagonu a z unesených letadel: černobílé malé portrétky, jeden vedle druhého, pokryly téměř sedm velkých stránek deníku.
Po dlouhé rampě na samé dno velké jámy sestupoval nekonečný dav pozůstalých, přátel, policistů, hasičů, záchranářů, jejich dětí. Někteří tady byli vůbec poprvé. Procesí lidí, kteří obklopili "kruh cti" a na jeho okraj nebo dovnitř pokládali tisíce květů.
Malé děti vyprávěly reportérům o svých rodičích, které už nikdy víc nespatří. "Byl moc fajn, kupoval mi plno hraček," říkal nesměle pětiletý klouček o tatínkovi, jenž zůstal v severní věži. "A na co ještě vzpomínáš?" "Hodně si s náma hrál." Lidé v davu si často zakrývali oči, nezvyklé množství jich mělo černé brýle.
Kolem desáté se celým New Yorkem rozezněly zvony - před rokem v tu chvíli se začaly z nebe řítit věže WTC. Zatímco viceprezident Dick Cheney zůstal kvůli obavám před dalším možným terorem v utajeném podzemním bunkru na neznámém místě, prezident George Bush zahájil svůj náročný program smutečním obřadem na trávníku před Bílým domem ve Washingtonu.
Krátce po desáté hodině se přesunul k Pentagonu. "Před rokem tady byli zabiti muži ženy a děti jen proto, že byli Američané a proto, že toto místo je symbolem vůle této země. Dnes si připomínáme jejich životy... A také závazek vyhrát válku, jež tady začala," řekl Bush v krátkém projevu.
Jeho první velká chvíle však přišla až o pár hodin později v Pensylvanii, v místech kde se před rokem zřítilo čtvrté unesené letadlo, které s největší pravděpodobností mělo zasáhnout Washington, ale díky odporu cestujících tam nedoletělo.
"Glory, glory, haleluja... jeho duch však kráčí dál," zpíval vojenský sbor na poli u městečka Shanksville a s ním i prezident (trochu nesměle) a jeho žena Laura (velmi směle). Poté se Bush setkal s příbuznými zemřelých, postupoval od jednoho k druhému, rozmlouval s nimi svým jednoduchým přímočarým způsobem, občas vzal někoho kolem ramen a jednu starší ženu políbil. Docela s těmi lidmi splynul.
Navečer místního času pak Bush přeletěl do New Yorku, kde s prvním soumrakem vyvrcholil den vzpomínek obřadem zapálení svíček nedaleko od Ground Zero v Battery Parku na soutoku Hudson a East River. Pozdě v noci po uzávěrce listu, na závěr dne, kdy si Amerika připomněla tragédii 11. září, pronesl George Bush projev k národu.
