Po šesti měsících od poslední jednodenní stávky, v prosinci loňského roku, v den inaugurace nového ministra do funkce, tak znovu vznikly rodičům, zvlášť menších dětí, starosti. Kdo jim je pohlídá, kdo se o ně postará?
Často se na stávkující učitele, vychovatele, školníky či kuchařky zlobí. Jenomže stávka, které si nikdo nevšimne, je na nic. Někde ve školách dokonce říkají: Výstražných stávek už bylo dost. Chceme zavřít od 1. září školy úplně a počkat, až vláda splní školské požadavky.
Odboráři tvrdí, že vlna nespokojenosti může pomoci rychleji prosadit nezbytné změny. Ministr školství za zelené Ondřej Liška smysl dnešní stávky nevidí.
V osobním dopisu, kterým oslovil školy (rozesílal ho mailem z adresy s označením "ministr"), přesvědčoval minulý týden pracovníky ve školství o tom, že se snaží. Že jedná o penězích na pomůcky, že hledá způsob objektivnějšího hodnocení práce učitele, že dokonce vyjednal půl miliardy korun na platy letos, slib dalších čtyř miliard pro příští rok.
Půl miliardy korun se zdá jako hodně peněz, ale ve školství se rozpustí skoro nepozorovaně. Nejsou to ani dvě stovky měsíčně na člověka. Podle údajů ministerstva školství jde o 2 300 korun na rok a pedagogického pracovníka.
Jenže jen za první tři měsíce přišel každý učitel a vychovatel kvůli inflaci průměrně o tři tisíce korun, počítáno v reálných platech. A všichni víme, že březnem inflace neskončila, dluh stále roste.
Vzdělávání patří podle oficiálních statistik k oblastem s nejvyšším propadem reálných platů. Nejde však jen o učitele. Školníci, uklízečky či kuchařky, ale i vysoce odborní pracovníci – ekonomové nebo správci sítí – jsou odměňováni výrazně hůř než srovnatelné profese v jiných resortech.
Přitom s penězi pro tyto lidi ministr školství v horizontu 18 měsíců vůbec nepočítá. Říká, že je mu to líto. Jim taky. A asi víc.
Jen pro dokreslení, v 1. čtvrtletí letošního roku dosahoval průměrný měsíční plat "nepedagogického" pracovníka školství necelých 12 000 korun hrubého.
Zastavme se však u učitelů. Začínající učitel nastupuje s měsíčním tarifem 14 280 hrubého. V polovině profesní dráhy (s praxí 15 až 19 let) má 20 060 korun. Na motivační složky platu na řadě hlavně menších vesnických škol peníze nezbývají.
Pro porovnání, průměrný plat vysokoškoláka se podle informací z odborů pohybuje okolo 37 000 korun… Vypadá to, že přes veškeré proklamace o prioritě vzdělávání jsou pedagogové pro vládu (a nejen tuto) jakýmisi "méněcennými" vysokoškoláky.
Na školách se však nemluví jen o platech. S obavami se sleduje i možnost dovybavování škol pomůckami a učebnicemi. V době, kdy se rozjíždí školská reforma, která s moderními pomůckami a novými učebnicemi počítá, meziročně klesly dotace na tuto oblast o čtvrtinu, někde o třetinu!
Přitom sami ministerští ekonomové před tímto škrtem opakovaně rok co rok připouštěli, že jsou tyto výdaje na absolutním minimu.
Ministr Liška říká, že jedná o půlmiliardě navíc. Věřme, že se mu to podaří, jinak tu do dvou let máme velký problém. Když se všechno podtrhne a sečte, vyjde z toho, že se dneska hraje o spokojenost a sebevědomí učitelů. Je to už trochu klišé, ale ono to v praxi platí.
Spokojená a zdravě sebevědomá učitelka (i učitel, pochopitelně) nebude na drzého a nevychovaného žáka hystericky řvát, ale s nadhledem ho zvládne.
Netvrdím, že vyšší plat a lepší podmínky pro práci výrazně změní skupinu špatných učitelů, kteří ve školství bohužel bezpochyby jsou. Přinesly by však vyšší zájem o tuto profesi, možnost lepšího výběru. Je třeba se rozhodnout, do jaké školy a ke komu chceme své děti posílat.
