Cesta pavouka po papežovi je příležitost promyslet si znovu, co tu na planetě, my lidi, děláme. Hymna Evropské unie má k tomu hezké haiku od básníka Fridricha Schillera (překlad Pavel Eisner): V náruč spějte, milióny! Zlíbat svět kéž dáno nám! Bratři! Hvězd kde žárný stan, dobrý Otec zří z mlh clony. Přeloženo do středoškolské češtiny: básník chce říci, že miliony lidí mají jít nahoru do jedné náruče, kterýžto pochod z místa, kde žhnou hvězdy, pozoruje nebeský Otec.
Papeže u nás vítalo málo lidí. Prý jsme země bezvěrecká, v Evropě na posledním místě. Kardinál Vlk to potvrdil. Vinu shledal i u církve, nenabízí nic přitažlivého pro mladé lidi. Je také názor, že se stará o majetek, což je z božského hlediska relikvie nejméně důležitá.
O špatném postavení církve svědčí i ten pavouk. V Polsku by si to nedovolil. Češi jsou převážně bezvěrci, ale církev nahlas kritizují málokdy. Ne ze strachu. Spíš se nechtějí podobat komunistům. Ti pronásledováním církve znechutili i nejdivočejší antikristy. I když člověk v boha nevěří, k těm zběsilcům by se nerad přidával. Tak raděj mlčí.
Kdo řekne, že v Boha nevěří, dostane nálepku, že ho mravně poškodil komunismus. Před sto lety vystupovali z církve odvážní mladíci, ale dnes být ateistou není žádná přednost. Fanatismus a zaslepenost ateistů se často vyrovná té nejzavilejší náboženské sektě. Ateisti rádi kritizují. Boha nikdo nikdy neviděl. Jako by věřící tvrdili, že ho viděli. Ateisti dělají z Boha fyzikální úkaz. Vyčítají, že se nedá změřit a zvážit. Tomu se věřící lidi smějí.
Papež vypadá v kostýmu starodávně. Jako teta. Ateisti kritizují, že dělá z víry divadlo. Tomu rozuměl ten pavouk. Pro subtilní lidi je víra intimní věc. Sám si to představit nedovedu. Myslím, že lidi víc baví to divadlo. Možná se právě z něj skládá Bůh. Přepych, obřadnost, tvrzení o chlebu a tělu. Vyšívané látky, zlaté poháry, vyzvánění, zpěvy a vůně, explozivní luxus chrámu.
To dává Bohu určitější ne-li tvar, tak zážitek. Protestanti mi vždycky připadali jako trochu mrzutí suchaři. Ale katolíci jsou zas naivní. Hlavu jim zamotají i obyčejné kondomy. Budou muset vysvětlit, co to bylo za pavouka. Trvali dlouho na zeměstřednosti, před tím měli zeměplacatost, že se to netočí, nechtějí připustit, že neškodí, když jsou lidi smyslní. Ze sexu udělali trápení. Obtěžkali lidstvo dědičným hříchem nějaké dvojice z pradávna. Přisvojili si mravnost, jako by lidé jiných věr a bezvěrci nemohli být mravní.
Přitom dějiny křestanství jsou jako dějiny lidstva: nemravnost i mravnost. To první obvykle vítězí. Voltaire věřil, že má věřit alespoň krejčí – aby ho neokrádal. Mýlil se, lidi kradou víra nevíra. Dostojevský říkal, když je Bůh mrtev, je vše dovoleno. Ale lidi si vše dovolili i když Bůh byl naživu.
Problém s Bohem mají vzdělanci. Umisťují ho do jádra hmoty, do hlubin kosmu, mezi matematické formule, to jim připadá modernější. Věří, že někdo dává všemu řád. Pojetí světa jako hemžení náhod neberou. Největší náfukové mezi vzdělanci vidí Boha uvnitř sebe: v duši. Einstein odmítal kvantovou fyziku větou: Bůh nehází v kostky. Dnes se ví, že Bůh v kostky hází. Je-li.
Tak člověk myslí a pavouk leze. Bůh na to kouká a směje se. Však oprávněně není. A ví svoje. Pavouk? To je satan pouhý.
