"Proto, abych někoho měla. Někoho, kdo je jen můj," odpovídá dvanáctiletá vytáhlá Světlana na otázku, proč by chtěla, aby si ji k sobě nějaká rodina brala na hostitelskou péči. Stejnou touhu popisuje i o rok starší Helena.
Čtěte více o půjčování dětí na víkend |
Obě bydlí v dětském domově v pražských Klánovicích, kde už několik dětí "rodinu" má. Třeba třináctiletá Maruška.
"Chodím k jedné rodině, vždycky o víkendu. Jdeme třeba na výlet nebo do kina a pak na večeři. Večer se vracím sem do dětského domova," popisuje dívka.
"Mít někoho, kdo tě má rád, je dobré," říká Maruška a tvrdí, že jí nevadí, když chodí k rodině jen někdy a po návštěvě se zase vrací do domova.
"Dětem je líto spíš to, když si je nikdo nevezme," míní dvanáctiletá Světlana.
Aby bylo jasno, děti v dětském domově nijak nestrádají a i život zde se změnil. Děti jsou rozdělené do věkově různorodých skupin, u kterých jsou stejní vychovatelé vždy celý den a noc tak, aby vše co nejvíce připomínalo běžný rodinný život.
Adopci ne, ale návštěvy ano, řekla rodina
"Mně se tady líbí, jen bych chtěla zažít i něco jiného," přitakává Helena, jejíž starší sestra občas k jedné rodině chodí. "Občas si ji vezmou rodiče její spolužačky," vysvětluje dívka.
Světlana přesto na vyžádání vychrlí rovnou celou řadu důvodů, proč chce občas být mezi lidmi, kteří nemají nic společného s dětským domovem. Její máma je alkoholička a nemá o ni zájem, táta bydlí daleko a u babičky, k níž občas může na návštěvu, bydlí její starší nevlastní bratr.
"Neučím se moc dobře, ale zase mi jde atletika. U babičky občas být můžu, ale jsem v pubertě a neumím se moc chovat ke starším lidem," je Světlana upřímná.
Dokonce se svých příbuzných ptala, zda by měli něco proti tomu, kdyby občas k někomu šla na návštěvu. A prý ne. "Báli se, že by šlo o adopci, to nechtěli, ale o návštěvách mi řekli, že to by byli rádi," říká Světlana.
