Druhou větou je Topolánkova poznámka, že referendum o vstupu do EU vyhrají především voliči ODS. Rozumí tomu tak, že voliči ODS půjdou za svými lídry do unie čiperněji nežli třeba voliči socialistů.
Třetí větou je Topolánkem formulovaný cíl: Vyhrajeme (rozuměj ODS) také volby do zastupitelských orgánů EU. Smysl je jasný: kdo chce vyhrát volby do EU, chce tam vstoupit.
Pokud toto bude nová linie, půjde o důležitou změnu politiky ODS. Přesněji řečeno, o její větší čitelnost. Dosavadnímu "do EU ano, ale" nebylo zcela rozumět.
Myslela tím ODS, že do EU vstoupíme, až Brusel přijme její výhrady a kritiku? Tomu by věřil snad jen podivín. Mnozí měli razantnější hodnocení: ODS do EU nechce, případně dokonce: ODS je "národovecká vlastistrana".
Být euroskeptikem je rozhodně rozumné. Pochybovat o všem je koneckonců v duchu evropské tradice. Je však velký rozdíl pochybovat venku a uvnitř, za plotem či jako domácí, ve jménu svobody či za národ.
EU můžeme zatížit množstvím pochyb a výtek - je to dílo lidí, v posledních letech hlavně socialistů. Z této perspektivy pocházela i hlavní kritika ODS.
Zněla trochu divně - ze strany, která ten socialismus nedokázala vykořenit ani ve vlastním příbytku, a ze země, na niž všechny ty výtky platí trojnásob.
I když přitakáme euroskeptikům, pro nás přijetí špatných poměrů v EU bude už samo o sobě velkým zlepšením.
EU není jen společenství subvencí, dotací a srážek, nýbrž také dílo lidí, kteří věří, bez ohledu na současné neduhy EU, že svoboda je největší hodnotou. EU také nehlásí žádný konec dějin Evropy.
Bude se jevit jednou víc jako poručnický superstát, jindy zas jako prostor svobodné soutěže svobodných lidí. Rozhodovat o tom budou ti uvnitř.
Už čtyři dny víme, že to záhy budeme i my.
