Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Oběti si vybíral v telefonním seznamu, vzpomíná soudkyně brutálních vrahů

  2:00aktualizováno  2:00
Soudila spartakiádního vraha Jiřího Straku, sériového vraha žen Ladislava Hojera a třeba i méně známého, zato srovnatelně bezcitného Jaroslava Malého. Od soudu loni Jaroslava Maternová po 45 letech odešla. Stále má ale v paměti i ty nejmenší detaily ze spisů brutálních vrahů. O těch nejzajímavějších případech hovořila v rozhovoru pro iDNES.cz.

Jaroslava Maternová působila 45 let jako soudkyně. Do konce roku 2015 byla na Vrchním soudě v Praze. | foto:  Dan Materna, MAFRA

Proslula jste jako soudkyně, která řešila ty nejzávažnější trestné činy. Směřovala jste k této oblasti od začátku své kariéry?
Chtěla jsem být soudkyní pověřenou rozhodováním ve věcech občanskoprávních. Tehdy se mezi studenty tradovalo, že je to taková elitnější agenda, která chce skutečné právnické nazírání. Nicméně tehdejší předseda Okresního soudu v Trutnově rozhodl jinak a spolu se třemi dalšími soudci jsem byla zařazena na úsek trestní.

Jak jste k tomu přistupovala?
Musela jsem koncentrovat pozornost na zadanou oblast. Skutečnost, že budu rozhodovat o potrestání delikventů, a vědomí nutnosti uložit i nepodmíněné tresty, u mě vzbuzovaly hluboký respekt. S ukládáním nepodmíněných trestů je spojena i určitá osobní odpovědnost za omezení svobody druhého člověka, což u mladého soudce vyžaduje, aby se s tím nějak emocionálně vypořádal.

Jaroslava Maternová

Jako soudkyně pracovala 45 let. Studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy ukončila v roce 1970 a ihned nastoupila jako justiční čekatelka k Okresnímu soudu v Trutnově. Později pracovala u Krajského soudu v Hradci Králové.

V roce 1977 nastoupila do Prahy k tehdejšímu Nejvyššímu soudu ČSR. Když se v roce 1993 po rozpadu federace změnila struktura soudnictví, stal se z něj Vrchní soud v Praze, kde působila jako soudkyně a předsedkyně trestního senátu až do konce roku 2015.

Kolik let vám tehdy bylo?
Čtyřiadvacet. Už od začátku jsem se držela zásady, že základem pro správné rozhodnutí je perfektní znalost celého spisového materiálu. Jen to umožní vytvořit si vnitřní analýzu jednotlivých důkazů, včetně toho, jestli osoba - ať už obviněný nebo svědek - vypovídá v průběhu řízení shodně o důležitých markantech, nebo je účelově mění. Další možnost skýtá porovnání všech shromážděných důkazů a srovnání jejich vzájemných shod a rozporů. Soudce musí na základě tohoto svědomitého postupu dojít k potřebné míře jistoty o vině pachatele a také mu to musí náležitě vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí. Pachatel, i když svou vinu úporně popírá, dovede dobře rozpoznat, že soudce sice neuznal důkazy nabídnuté v obhajobě, ale že se v nich precizně orientoval a odsoudil ho spravedlivě.

Myslíte, že odsouzení to ocení?
Je to opravdu zásadní a myslím, že to poznáte. I když obžalovaný něco popírá, dobře vidí, zda soudce jeho věc zná a ví, o co běží. I po vynesení odsuzujícího rozsudku jsem vždy přemýšlela o tom, jak verdikt odsouzený přijal, a zda mnou podané odůvodnění ho dostatečně přesvědčilo o spravedlivosti rozhodnutí, jak o vině, tak trestu. To je v podstatě taková linka, kterou jsem se řídila nejen při startu soudcovské profese, ale která se táhne celým tím profesním fungováním až do odchodu do důchodu.

Trestní věci jste tedy dělala od začátku?
Ano, od začátku. Prošla jsem veškerou agendou, naštěstí ne politickou. Na okresních soudech se zpracovává všechno, u krajského soudu jsem byla u odvolačky a u vrchního samozřejmě také. Dokud to byl ještě Nejvyšší soud, tak se zde projednávaly i stížnosti pro porušení zákona.

Jak se stalo, že jste začala dělat ty nejzávažnější násilné kauzy?
Když jsem přišla, nejprve na stáž, na Nejvyšší soud, tak jsem prošla všemi senáty. Když se mě potom náměstek předsedy soudu pro věci trestní ptal, jakou agendu chceme dělat, tak jsem řekla, že to nechám na něm. Politické kauzy mi nikdy nikdo nevnucoval. Prvé tři roky jsem působila v takzvaných senátech hospodářských, ale táhlo mě to k násilné delikvenci, v níž jsem spatřovala klasickou kriminalitu, což se mi mimo jiné podařilo.

Tehdy asi nebylo na Nejvyšším soudě mnoho žen?
Ne, nebylo. V době, kdy jsem tam nastoupila, jsem tam byla široko daleko nejmladší a působily tam dvě ženy v důchodovém věku. Po mateřské, na níž jsem byla od března 1980 devatenáct měsíců, jsem byla v senátě, který rozhodoval loupeže a mravnostní delikty. A k tomu jsme měli ještě mladistvé pachatele. Takto se ke mně dostala třeba záležitost “spartakiádního vraha”. Ale abych se ještě vrátila k počtu žen u soudu, později přicházely další, do různých senátů, ale já jsem od té doby zůstala již v oblasti trestných činů vražd a ublížení na zdraví.

Od původního přání řešit občanskoprávní věci je to docela skok. Nechtěla jste ani později změnit oblast, třeba za nějakou méně „drsnou“?
Každá oblast kriminality je svým způsobem zvláštní, osobitá, a chce určité zkušenosti. Čím déle v ní působíte, čím více rozhodnete kauz, tím lepší máte srovnání jednotlivých případů. A to je docela důležité, i pro samotnou vyváženost rozhodování. Můžete posoudit jednotlivé případy a jejich nuance lépe než někdo, kdo se problematice věnuje kratší dobu. Takže mě nikdy nenapadlo, abych šla za nadřízeným a říkala, že to na mě působí negativně, že chci změnit rozhodovací agendu, která mě navíc bavila.

Odřezal jí prsa, poté je uvařil a snědl

Jsou kauzy, které vám utkvěly v paměti?
Samozřejmě byly některé solitery, které byly svou závažností nebo i negativní popularitou veřejnosti známé. Účastnila jsem se na rozhodování kriminalistické legendy - sériového vraha žen Ladislava Hojera. V šesti případech přepadl ženy, které znásilnil a zardousil. V pěti případech došlo k usmrcení žen, v jednom případě se o vraždu pokusil. Zvlášť bestiální byla jeho vražda dvacetileté studentky v Brně. Usmrtil ji uškrcením a ještě jí potom zasadil 39 bodných ran. Odřezal jí prsa, genitál, a části použil ve svém bytě k pohlavnímu ukájení, poté je uvařil a zčásti snědl.

Jak dopadl tento brutální vrah?
Byl mu uložen trest smrti, který byl vykonán (více o případu vraha Hojera čtěte zde).

To ale nebyl jediný známý případ vražd se sexuálním podtextem, který jste rozhodovala.
Veřejně známý a sledovaný byl případ takzvaného spartakiádního vraha Straky, což jsem sama osobně zpracovávala, takže jsem se dozvěděla hodně i o jeho myšlenkových pochodech, i o způsobech provedení činů. Jeho delikty se zpočátku ani nespojovaly, protože různé útoky na ženy byly prezentovány jako omezování osobní svobody nebo útoky na majetek. Teprve potom to vykrystalizovalo, nakonec měl 19 trestných činů sexuálně zaměřených vůči obětem. Pět útoků bylo vražedných, po třech zavražděných ženách zůstaly čtyři nezletilé děti. Zásadního charakteru byl útok na jednu z žen, při kterém ji rdousil na krku dvěma palci a předloktím. Potom jí vtlačil do úst zeminu a kamení, a jelikož stále chrčela, nacpal jí do úst i její spodní kalhotky a do nosních dírek smotky listí.

Ale jo, lituji, odpovídal policii před 30 lety spartakiádní vrah

Vy si vybavujete i takové detaily?
Vidím to jako dnes. Pamatuji si, jak jsem nesla do jednačky skleněnou dózičku s těmi kaménky, co té ženě vyndali při pitvě z hrdla, jako věc doličnou.

Jak na vás Straka působil?
Byl to mladý člověk, v té době mu bylo malinko přes patnáct. Ženy po znásilnění ještě okradl, sebral jim prsteny, šperky, peníze, snadno zpeněžitelné věci, které potom rozprodal, a tím si vylepšoval svůj život. Dostal tehdy největší možný trest u mladistvého, 10 let, a také podstoupil kastraci a ochranné sexuologické léčení.

Byl podle vás opravdu odpovědný za své chování?
U sexuálních delikventů je to trochu složitější, musí se zjistit, zda je delikvent natolik svázaný svou sexuální úchylkou, že si nemůže pomoci, nebo zda to nedosahuje takové míry. Kdyby měl totální vymizení ovládací schopnosti, nebyl by trestně odpovědný. Straka tam měl určitou míru racionality, která se promítla i do toho, že oběti po činu ještě okradl. Měl i případ, o kterém tvrdil, že šlo o dobrovolné upuštění od trestného činu znásilnění a vraždy. Pamatuji si, že jsem to řešila i s pomocí odborné literatury.

Reportáž o Strakovi obsahující i archivní záběry z policejní rekonstrukce:

O co tam šlo?
Sledoval cizí ženu, která mu připadala pohledná. Šel k ní zezadu, a když ji došel, zjistil, že je to asi padesátiletá paní. V tu chvíli pro něj přestala být atraktivní, takže ji neznásilnil. Snažil se ji ale uškrtit ocelovou strunou. Odhodil ji do auta se zeleninou, které stálo poblíž, ale jí se podařilo vymanit. Přežila to, zachránil ji nějaký student, který šel kolem. V tomto případě jsme došli k závěru, že to nebylo dobrovolné upuštění od trestného činu. Pachatel by musel jednat skutečně dobrovolně, ale zde objekt jeho zájmu pouze neměl ty vlastnosti, které u něj předpokládal. Mimochodem, půlhodiny nato napadl další ženu, policejní lékařku, která se vracela z večeře a to před domem, kde bydlela. Začala křičet, on ji praštil do spánku, a dva metry před vchodem do domu ji znásilnil, uškrtil její podprsenkou a okradl o to, co měla u sebe.

Jak hodně je těžké nepodlehnout svým pocitům v takto brutálních případech, kde znáte veškeré podrobnosti? Jak těžké je udržet spravedlivou linku v rozhodování a zhodnotit i třeba polehčující okolnosti?
Je to povolání, u kterého si prostě musíte zachovat míru rozumného objektivního nazírání na věc, které je naprosto nezávislé na osobních emocích. A právě i množství případů, které se vám dostanou takříkajíc pod ruku v průběhu soudcovské činnosti, vás vede k tomu, že máte možnost dělat určitou selekci případů - které jsou závažnější, které méně závažné. Vážíte okolnosti přitěžující, polehčující. Například zmíněný (Straka) dostal 10 roků. On sice všechno spontánně doznal, ale doznání zde nic neubíralo na brutálnosti v jeho zacházení s oběťmi ani na rozsahu a následcích jeho trestné činnosti.

Rodina se poté od něj distancovala. To je asi pochopitelné rozhodnutí.
I u velmi závažných útoků to bývá tak, že matky většinou zachovávají určitý kontakt s vrahem, protože je to pořád jejich syn. Ale v tomto případě - a podotýkám, že to byla velmi slušná rodina a i Straka byl velmi inteligentní chlapec, který po ostatních stránkách prospíval dobře - se rodina raději i odstěhovala z místa, kde předtím žila. Matka byla zdrcená, že nádherný prsten, který od chlapce dostala k narozeninám, její syn odcizil právě té zavražděné lékařce.

Mladá maminka ho prosila na kolenou, on ji ale dorazil

Máte nějaký případ, ke kterému se nerada v myšlenkách vracíte?
Asi každý má nějaký takový případ, který se mu nevymaže z paměti. Kdykoli o něj ve vzpomínkách zavadím, nějak se mi znovu otevře, negativně se mi připomene, a raději tu vzpomínku zapudím. Je to poslední případ, kde jsem se účastnila ukládání trestu smrti, případ vraha Malého (Jaroslav Malý). Trest smrti už vykonán nebyl, protože rozsudek nabyl právní moci v průběhu roku 1990, a trest byl přeměněn na doživotí.

Fotogalerie

V čem byl Malý horší než Straka?
Již při prvotním studiu tohoto spisového materiálu jsem byla ohromená. Jednalo se o obžalovaného s bohatou trestní minulostí. Byl několikrát odsouzený za trestnou činnost výtržnické povahy a při posledním výkonu trestu si řekl, že za to, že byl odsouzen, se společnosti za tuto - domnělou - křivdu pomstí. Jako prostředek k uspokojení této egoistické, zvrhlé touhy zvolil vraždu náhodně zvolených nevinných lidí. To už svou podstatou vzbuzuje naprosto mimořádné emoce. Výběr bytů, kde mělo k vraždě dojít, volil namátkovým tipováním podle telefonního seznamu v telefonní budce. Prostě zalistoval, ťuknul tužkou a šel na tu adresu.

Takto si vybíral oběti?
Ano. V prvním případě to byl byt starších manželů. Poškozené postupně střelil speciálně upravenou malorážní pistolí. Připevnil si k ní laicky vyrobený tlumič. Neměla takovou ráži, aby na první zásah zabila. Přišel, dva lidi střelil, a ještě žijícím jim přelepil dýchací otvory lepicí páskou na koberce. Poté prohledal byt a teprve poté následně své oběti dalšími výstřely usmrtil. V druhém případě zazvonil spolu se dvěma spoluobžalovanými u bytu, kde se nacházela novopečená dvacetiletá maminka s několikatýdenním kojencem. Tu hned střelil, ale ona neumřela a začala ho prosit na kolenou, ať ji nechá, že tam má malé dítě, které mezitím plakalo.

Přesto se nad ní asi nesmiloval...
Absolutní citovou plochost demonstruje, že Malý ani v této situaci nezaváhal a ještě umírající poškozenou svlékl do naha, aby sobě a spoluobžalovaným poskytl pohled na její nahou postavu. Teprve poté ji takříkajíc dorazil. Popisoval, jak pak chodili po bytě, zatímco dítě plakalo, otevřeli ledničku, snědli pudink a sebrali další věci, které potom zpeněžili, asi za 20 tisíc korun. Malý byt opustil jako poslední a s vědomím, že tam zůstává kojenec vyžadující nepřetržitou pozornost a péči. Projevil tím absolutní lhostejnost k dalšímu osudu dítěte. Navíc ještě strčil zápalku do zámku dveří, aby se tam nikdo nedostal. Až večer přišli rodiče poškozené, kteří byli naprosto šokováni.

Bylo možno najít nějakou polehčující okolnost?
Znalci tehdy řekli, že není možná žádná náprava, že toto není člověk, který by byl převychovatelný. On také neprojevil žádnou lítost nad tím, co způsobil. Uvedl, že lítost má jen nad tím, že v prvním případě zmařil život starého, vážně nemocného muže, který by zanedlouho stejně zemřel. Dopustil se sedmi trestných činů, z toho tří dokonaných vražd, krátce po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. K trestné činnosti navíc svedl dva další mladé muže, vytvořil z nich jakousi organizovanou skupinu zločineckého typu, ve které zastával úlohu šéfa. Zde bylo nutno také připustit, že šlo o činy pečlivě připravované, plánované. Pozoruhodná je jeho chladnokrevnost, kdy oběti dobíjel na několikrát a zakrýval jim dýchací otvory. Při vstupu do vytipovaného bytu byl - podle jeho vlastního vyjádření - odhodlán zastřelit všechny osoby, takže počet jeho obětí byl determinován pouze tou náhodou, kolik bylo uvnitř lidí.

O polehčujících okolnostech se tady asi vůbec mluvit nedá.
Nedá. Neprojevila se ani lítost. Trest mu byl přeměněn na doživotí a po dvou letech se ve vězení oběsil. Pravděpodobně ne proto, že by se u něj projevily nějaké výčitky, ale protože mu zesílily revmatické potíže a bolesti. Tento případ, byť nebyl až tak známý oproti Hojerovi, což je legenda kriminalistiky, na mě svou příšerností opravdu působí, a kdykoli si něj vzpomenu, není mi z toho dobře.

Je těžké setkávat se u soudu s pozůstalými? Asi se často snaží vymoci co nejpřísnější tresty pro lidi, kteří je připravili o blízké.
U odvolacího soudu se s nimi až tak moc nevídáme. Jsou v kontaktu zejména s orgány činnými v přípravném řízení a bývají u soudu prvního stupně. Jako poškození si mohou podat odvolání pouze do výroku o náhradě škody, ne do výroku o vině nebo trestu. Zpravidla je u odvolacího soudu zastupuje zmocněnec. Stává se, že vyjadřují i svou vůli o trestu pro obžalovaného, a pokud k soudu přijdou, samozřejmě je necháme se vyjádřit. V případě Hojera chtěl otec zavražděné studentky uhradit jen takovou pomyslnou škodu 100 korun. To víte, dceru nic nenahradí.

Cítila jste někdy určité porozumění pro obžalované?
Ano, u případů, kdy vraždou vyvrcholila nějaká protrahovaná rodinná tragédie, kdy se jeden z manželů nechoval adekvátně k tomu, že měl rodinu. Docházelo tam třeba ke konfliktům, které se řešily i fyzickým násilím ze strany poškozeného. Opravdu byly případy, kdy jsme litovali manželky, že neustály dlouhodobé týrání a tlak ze strany partnera, kdy se partner o rodinu nestaral, domů přicházel opilý, dožadoval se péče jen o sebe a nestaral se o děti. Proto se také humorně, v určité nadsázce říkalo, že není dobré, aby manžel urážel manželku, když krájí chleba.

Není to mýtus, opravdu lze někoho zabít v podstatě náhodným bodnutím nožem?
Kolikrát jsme si říkali, jak je možné, že někdy se ani vrahovi, který se připravuje na vraždu, nepodaří zasáhnout srdce, tak precizně, jako manželce při vyprovokovaném afektivním útoku. V takových případech následují oživovací pokusy, volání záchranky, ale následku se nedá zabránit.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ tohoto typu?
Měla jsem jeden skutečně výrazný případ. Žena žila s mužem, který byl alkoholik a agresor. V manželství byly dvě děti, manžel odcházel od rodiny, opíjel se, a když se vrátil domů, manželku a děti terorizoval. Ona se ho bála, několikrát to nahlásila, ale když přišli policisté, bylo většinou už po všem a navíc se bála jim vše říci, protože manžel ji potom zbil. Gradovalo to a vyvrcholilo to trestným činem.

Manželka vzala nůž...
V obžalobě to bylo popsáno tak, že žena napadla manžela, když seděl zády k ní v křesle v obývacím pokoji. Ostřím těžké pracovní motyky mu zasadila minimálně dvacet ran, které měly za následek zlomeninu klenby a spodiny lební, pohmoždění až rozhmoždění mozku s částečným vyhřeznutím mozkové hmoty. Způsobily okamžitou smrt. Žena ihned volala záchranku, byla z toho nešťastná.

Po více než třech letech se soud přiklonil ke svědectví několika desítek osob, které poškozeného poznaly z pracovních a sousedských vztahů, ke zprávě z bývalých pracovišť, z policejního oddělení v místě bydliště a z přílohových trestních a přestupkových spisů. Poškozený se z nich jevil jako agresivní alkoholik, který se hrubě a přezíravě choval k manželce, a dokonce se tím chlubil na pracovišti a vyhrožoval jí fyzickou likvidací.

Co přesně předcházelo samotnému útoku?
Poškozený manželku uzamkl v bytě, odebral jí klíče a tím jí znemožnil útěk či přivolání pomoci zvenčí. V pokoji uzamkl děti, nereagoval na jejich pláč, v bezprostřední blízkosti instaloval kanystry s hořlavinou, kterou hodlal použít na polití dětí a iniciaci ohně při jejich upálení, což i slovně proklamoval. Obžalovanou vykláněl z okna bytu - bylo to ve třetím patře staré zástavby, čili značně vysoko - s tím, že má vyskočit, nebo ji shodí. Určil i časový interval, po jehož uplynutí tak hodlal učinit. Neakceptoval ani žádost obžalované o odchod na WC, které bylo mimo byt na společné chodbě domu. Žena se tím snažila dostat mimo prostor bytu. Obžalovaná pak logicky nemohla zhodnotit stávající situaci jinak, než jako zcela bezvýchodnou. V předsíni náhodně našla pracovní motyku a realizovala jedinou možnou obrannou iniciativu.

To znamená, že na manžela zaútočila v sebeobraně?
Pamatovala si první dvě rány, kterými ho prakticky zabila. Potom ale nastal patický automatismus, kdy už nevěděla, co dělá, a dál a dál opakovala stejný pohyb. O dalších osmnácti ranách už nevěděla. Byla původně obžalovaná z vraždy. Tři roky se tento případ řešil, dopadlo to ale zprošťujícím rozsudkem, z důvodu nutné obrany a dále patického afektu. Žena opravdu nepochybovala, že muž udělá, čím hrozí, slyšela křik dětí, znala jeho reakce a nálady a dokázala se orientovat v tom, jakou váhu jeho projevům přikládat. Tyto skutečnosti byly objektivně způsobilé vyvolat u obžalované atmosféru akutního strachu o život vlastní a životy nezletilých dětí.

Případy jako tento souvisí s domácím násilím, které v té době nebylo tak známým fenoménem jako dnes.
Ano, je dobré, že se tím společnost začala hlouběji zabývat. Myslím si, že po roce 1990 úcta k zákonu doznala určitého uvolnění, hlavně ze strany mladších lidí. Spory, které se dříve řešily fackou, začaly vyúsťovat do hlubších forem násilí. Vyvstala nutnost, aby na to společnost reagovala nějakou aktivitou a začala se více věnovat domácímu násilí. I když propracovávat se k němu není někdy jednoduché, protože i postoj obětí se mění. Ženy, pokud jsou napadány, v zoufalství jdou a napadení ohlásí, ale v průběhu šetření své podněty berou zpátky a řízení je potom složité. Především když potřebují mít nějakou hmotnou oporu v manželovi a nemají jistotu, že budou mít pro sebe i děti zajištěno odpovídající hmotné zázemí.

Změnilo se chování obžalovaných u soudu za dobu, kdy jste soudila?
Klasické kriminální živly, pachatelé násilné a majetkové trestné činnosti, to nejdříve zkouší popíráním, to je stejné. Později většinou od svého popírání ustupují podle toho, jakým směrem se ubírá dokazování. Ale obžalovaní ze složitějších deliktů, jako jsou třeba vraždy na objednávku, více využívají všech možností. Zpravidla jsou solventní a na svého právního zástupce tlačí tak, aby co nejvíce protahovali jednání. Třeba i tím, aby se prováděly důkazy, které nejsou potřebné, zbytečně rozmělňují problematiku a vedou k průtahům. To poté obhajoba využívá zase jako argument ve prospěch obžalovaných. Je ovšem na soudu, aby se dobře orientoval v návrzích a poznal, kdy může být důkaz skutečně přínosem pro rozhodnutí věci a kdy je zcela nadbytečný. Ne vždy to ovšem může soud rozhodnout, aniž důkaz provede. Není na zodpovědnosti obhájce, zda je jeho návrh zákonný a důvodný, ale je na zodpovědnosti soudu, aby vydal rozhodnutí, které je správné, zákonné a spravedlivé.

Ve věznicích o nás soudcích kolují osobnostní profily

Rozhodovala jste také případ lobbisty Romana Janouška. Předpokládám, že i tady padaly návrhy na nadbytečné důkazy?
O tento případ byl ve společnosti mimořádný zájem, i když jsem přesvědčená, že kdyby to byl běžný pachatel, šlo by o banální záležitost a daleko dříve by bylo vše vyřešeno. Nicméně zde byla abnormní aktivita obhajoby, která opatřovala neustále další náročné a finančně nákladné znalecké posudky, které byly v podstatě naprosto nadbytečné pro posouzení problematiky, a protahovala rozhodnutí ve věci. Je to ale obhajoba obžalovaného a soud na ni musí reagovat.

Janoušek je kvůli špatnému zdraví na svobodě. Soud ho pustil na dva měsíce

Cítila jste třeba právě v této kauze i nějaký mimořádný tlak, myslím tím pokusy o uplácení? Snažil se vás někdo k něčemu přemluvit?
To ne. Obhájci, kteří vystupují v těchto případech, jsou samozřejmě velmi právnicky erudované osoby, které vědí, co si v procesu mohou dovolit, a znají také osobnostní profily jednotlivých soudců. A i když prokazatelně někdy dojde k nabídnutí nebo i přijetí úplatku, musím říci, že já jsem se s tím sama u sebe ani ve svém okolí nikdy nesetkala.

Možná je to proto, že vás takoví lidé brzy odhadnou a vyhodnotí jako člověka, u kterého by něco takového neprošlo.
Osobnostní profily soudců nesledují jen obhájci, ale i sami obžalovaní. Jak jsem se dozvěděla, obžalovaní si ve vazbě podávají informace o jednotlivých soudcích. Dobře vědí, jakým způsobem žijeme a jaké máme záliby.

Víte, co se říká o vás?
Že mám zálibu ve zvířatech. Při posledním slovu obžalovaných pak slýchám „já jsem v podstatě hodný člověk, mám rád děti, zvířata,“ a podobně. Velice mě totiž vadí, a je to takový fenomén dnešní doby, že se množí útoky na bezbranné - na děti, lidi staré nebo handikepované. Když se pak díváme do znaleckých posudků, vidíme v životní anamnéze, že se u těchto pachatelů mnohdy něco rýsuje už v dětství. Násilí ke zvířatům, jejich trápení, a posléze špatný vztah k lidem.

Pětačtyřicet let jste rozhodovala trestní kauzy, zejména násilného charakteru. Změnila se skladba trestných činů v této oblasti?
Když jsem ještě před revolucí psala studii o vraždách, velmi špatně jsem sháněla příklad z praxe pro nájemnou vraždu. Nakonec jsem takový objevila, byl to případ ženy, která si půjčila peníze, neměla na splacení a sehnala si člověka, který měl zabít věřitele. Ale byl to jediný takový případ široko daleko. Teď tvoří nájemné vraždy podstatnou část agendy. Jsou zvlášť zavrženíhodné, protože lidský život se při nich stává v podstatě zbožím. Je to pak také posuzováno jako vražda spáchaná za okolnosti, která podmiňuje užití vyšší trestní sazby.

Za velmi bezohledné a citově chladné zvlášť zavrženíhodné považuji také násilné útoky v rámci rodiny, vůči rodičům a prarodičům. Dnes bych neradila rodičům, aby něco vytýkali svým dětem, třeba když se jim nelíbí, že děti nepracují a nemají jiný zájem, než kde sehnat peníze na drogy a zábavu. To se může setkat s velmi krutým násilím. Podobně i to, když potomek požaduje po prarodičích finanční prostředky a je mu to odmítáno. Měla jsem řadu takových deliktů. Například důchodkyni, paní po šedesátce, zavraždil vnuk, když mu odmítla opakovaně poskytnout větší finanční částku. Zabil ji, sebral jí šperky a peníze a odjel taxíkem do erotického salonu v Praze. Pracovnice salonu podaroval šperky, zaplatil za své kamarády, a takto bez výčitek svědomí utratil našetřené peníze té ženy.

Je třeba se zabývat tím, proč se mladí lidé chovají tak otrlým způsobem k hodnotám, jako je život nebo zdraví. Proč napadají zejména bezmocné, kteří nemají možnost obrany? Došla jsem k názoru, že málo čtou a mají málo přístupu k takovým zdrojům, aby si mohli budovat nějaký svůj vlastní osobní morální kodex. Nemají patřičné vzory. Když se znalci těchto lidí ptají na vzory, dozví se třeba o vrcholových sportovcích nebo u dívek o osobnostech z modelingu. Přitom ale do popředí staví jen jejich vysokou životní úroveň a neuvědomují si, že i tito lidé za sebou mají nezanedbatelné vzdělání či jiné náročné sportovní aktivity.

Měla jste někdy obavy, že by se vám chtěl někdo pomstít?
V minulosti byly takové impulzy. Měla jsem třeba takové zvláštní telefonáty, ještě z pevné linky, ale nikdy se nic nestalo.

Co znamená profese soudkyně pro soukromý nebo rodinný život?
Je to asi případ od případu. Záleží na obou partnerech, kteří spolu žijí, jakým způsobem dovedou profesi druhého vnímat a respektovat ji a také připustit, že někdy je potřeba jí dát trochu víc a přibrzdit v osobním životě. Nemyslím si ale, že je to jiné než v ostatních rodinách. Sama jsem se po patnácti letech manželství rozvedla. Žila jsem potom sama s dcerkou, které tehdy bylo pět let.

Jak tráví soudci volný čas? Měla jste vůbec nějaký?
Nikdy jsem neměla klasickou dovolenou, kdy lidé jedou někam, kde mají celkový servis, třeba do lázní nebo na zahraniční dovolenou. Nikdy jsem nebyla u moře. Ale postupně jsem dostavovala rekreační domek v Podkrkonoší, jezdila jsem tam ráda a vždy, když jsem tam něco vybudovala, měla jsem z toho radost.

Nehodláte začít teď víc cestovat? Nebo máte jiné plány?
Možná ještě něco z toho doženu. Nejvíce času však chci trávit s rodinou své dcery Šárky s dvouletým vnoučkem Jeníčkem. Konkrétní plány a zapojení do aktivit, v nichž bych mohla zúročit zkušenosti ze své soudcovské praxe, zatím nemám.

Jaroslava Maternová vynášela rozsudek i nad Romanem Janouškem:



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.