Viděno pražskýma očima, je život českých gayů zalitý sluncem. Nepochybujeme o tom, že je fajn mít Antidiskriminační zákon a že můžeme vstupovat do registrovaného partnerství, v metropoli funguje fůra "našich" klubů, kaváren a diskoték, konají se tu festivaly eLnadruhou i Mezipatra a příležitostí k letmému i trvalejšímu seznámení je bezpočet.
Viděno mýma očima, emancipace českých gayů nevzkvétá. Stagnaci pozoruji prakticky od dob, kdy byl navzdory Václavu Klausovi přijat Zákon o registrovaném partnerství. Štemplem na sbírce zákonů jakoby všechno skončilo, bylo dokonáno a vytratil se důvod, proč dál o lepší podmínky života minority usilovat. Jistota rovnoprávnosti z moci úřední asi v naší menšině vede ke lhostejnosti a pasivitě, pro budoucnost toho děláme opravdu málo. Problémů je přitom na tucet a boj o uznání, podle mě, nikdy neskončí.
Tlak na moji máti
Registrované partnerství, jakkoli má jeho platnost historický význam, je ošetřeno spíš symbolickým než praktickým zákonem. Stejnopohlavní páry, ačkoliv platí stejně vysoké daně jako ostatní občané, nemají stejná práva především v sociální oblasti – nepobírají vdovecký/vdovský důchod a nesmějí adoptovat dítě, i kdyby šlo o biologického potomka jednoho z nich. Přestože letos očekáváme už 1.000 pár, který do svazku vstoupí, snaha o jeho novelizaci sublimuje jako sníh a vytváří tak prostor pro návrhy typu "individuální osvojení dítěte" předkládané ministrem Kocábem. Typ osvojení, kdy se zákonným rodičem dítěte stává jen jeden z registrovaných partnerů, podle mě potvrzuje míru homofobie v Česku a je alibistickou formalitou jak zajistit, aby se vlk potřeb gayů nažral a koza institutu rodiny zůstala celá.
Českem se roky plíží homofobie ve skryté, latentní podobě. Ačkoliv jsem ji sám na sobě nepocítil, moje máti paradoxně ano. V době, kdy jsme s mým partnerem mezi prvními chystali obřad registrovaného partnerství, si na maloměstě pěkně užila. " Proč se nevezmou někde v koutě, ať o tom pořád nemluví a nevystavují se," slyšela v obchodě, na nároží i chodbách paneláku. Na obřad nakonec, zkroušená v nervech, ani nepřišla. Společnost je sice podle statistik ke gayům tolerantní, v praxi to ale často znamená, že by nejraději odlišné jedince viděla v suterénu a nikoliv s nimi seděla u jednoho stolu. Exhibice homosexuality je přitom to poslední, o co by většině gayů šlo.
Na vině jsou i média
Svůj díl na předpojatosti české společnosti mají média. Zobrazují gaye podle stále stejných prvoplánových schémat, kdy gay je zženštilá kreatura v růžovém a lesba ztepilá mužatka, co pěstí rozmlátí hospodu. Dabéři namlouvají naše postavy šišláním, gayové v seriálech chodí v dámském a tisk nás mnohdy popisuje jako nezvladatelným chtíčem posedlé bytosti.
Nic z toho k běžným gayům nepatří. Mezi gayi jsou hlupáci, licoměrní měšťáčci, galerka i výjimečné osobnosti, stejně jako mezi heterosexuály, možná i ve stejném poměru. Hrdě se hlásíme k odkazu mimořádných gayů, jakými byli Eduard Cupák, Fredie Mercury nebo Truman Capote. A za hrdiny považujeme ty, kteří se nebáli říct naplno: "jsem gay a co má být". K nim patří i gay aktivista Jiří Hromada. Problém je, že veřejných gay osobností je v Česku stále málo a nevytvářejí tak pozitivní vzory pro novou generaci a koneckonců i povědomí o konkrétních gayích pro celou společnost.
Jen několik příkladů z mnoha
Podíváme li se dál než za humna - kam, bohužel, podle všeho mnozí z nás nedohlédnou - uvidíme gay život ve zcela jiných barvách. V Evropě i v USA osobnosti, které se hlásí ke gay nebo lesbické orientaci, tvoří součást elity nejen v šoubyznysu, ale i na vládní úrovni. Například v Německu se v říjnu 2009 stal ministrem zahraničí Guido Westerwelle (je už v zemi třetím politikem, který je přiznaný gay a u něhož homosexualita neměla žádný vliv na poškození pověsti). V administrativě Baracka Obamy najdeme řadu přiznaných gayů i leseb a není tajemstvím, že právě "růžové peníze" pomohly vynést prvního Afroameričana do Bílého domu. Ke gay orientaci se hlásí spoluzakladatel Facebooku Chris Hughes, vítězové americké, britské a australské verze soutěže o pěveckou Superstar, britský kapitán ragbyové reprezentace Gareth Thomas, držitel Oscara Dustin Lance Black, moderátorka Ellen DeGeneres a mnozí další.
Když hovořím s českými umělci nebo politiky, kteří tutlají gay nebo lesbickou orientaci, dostávám odpověď, že nemají důvod se "vyoutovat". Necítí podporu gay minority, nemyslí si, že by někomu z nich pomohli a přiznávají obavu ze ztráty kariéry. "Co je komu po tom", uzavřou obvykle debaty.
Provedli jsme coming-out a ulevilo se nám
O autoroviJanis Sidovský Narodil se 21. ledna 1968 řecko-českým rodičům v Pardubicích. Manažer a producent. Aktivně činný v oblasti charity a podílí se na aktivitách české gay komunity. Je držitelem tří platinových desek a spolupracoval s mnoha osobnostmi české populární hudby. Své producentské zkušenosti zúročil i v přednáškách pro vysokoškolské studenty (Vysoká škola ekonomická v Praze, Univerzita J. A. Komenského v Praze. Od února 2008 přednáší na katedře sociální a masové komunikace University J. A. Komenského v Praze předmět "PR v kultuře a šoubyznysu". V lednu 2008 se stal mluvčím nové digitální televize Barrandov TV , kde byl od března t. r. pověřen řízením marketingu a PR, a v červenci 2008 byl zvolen místopředsedou představenstva akciové společnosti Barrandov Televizní Studio, držitelem licence zmíněné televize. Zdroj: Wikipedia |
Na druhou stranu jsem ale obdržel několik dopisů od gayů nebo jejich rodičů žijících mimo hlavní město, pro které je veřejné přiznání orientace traumatem. V tom má pravdu sociolog Zdeněk Sloboda, když říká, že problém tolerance homosexuality není jen o statistickém čísle a jednom zákoně, ale o kvalitě života.
Coming out, přihlášení k odlišné orientaci, by měl být prvním krokem každého českého gaye, slavného i anonymního, ve chvíli, kdy chce žít plnohodnotný život bez předstírání. Bez "vyoutovaných" gayů a leseb ledy homofobie v Česku nepuknou a minorita bude společností nadále stereotypně vnímána jako anonymní kategorie spoluobčanů s omezenými právy.
