o albechJana Koubková Quartet – Jazzfest ’08. Jiří Stivín: Koncert na Hradě. |
Jubilant a laureát na Pražském hradě
Jiří Stivín (1942) zrovna nehýří novými nahrávkami. Snad i proto má to, co se od něho objeví, punc jisté mimořádnosti. Platí to i o jeho nejnovějším, letos v lednu vydaném albu, nazvaném Koncert na Hradě. Jde o záznam koncertu ke Stivínovým 65. narozeninám, který se uskutečnil 30. října 2007, tedy dva dny poté, co ve Vladislavském sále převzal státní medaili za zásluhy.
Koncert uspořádal prezident Václav Klaus, vstup byl volný - což bylo novum v sérii hradních koncertů - a byl to, dle prezidentových slov z úvodu, zatím první z jazzových koncertů, při němž se zájemci nevešli do sálu hradní Nové galerie.
Stivínův "hradní" program resumoval nejen jeho vlastní dráhu, nýbrž v jistém smyslu i cestu moderního jazzu: od west-coastu Gerryho Mulligana přes bop Dizzyho Gillespieho a Theloniouse Monka až soulovému hard bopu Nata Adderleyho. Český jazz tu skladatelsky připomnělo Zbabělé blues Karla Velebného, dvě klasiky Stivínova Systemu Tandem s Rudolfem Daškem a jeho nejslavnější provokující folkórní parafráze Umrem, umrem z alba, které od roku 1991 prodejem 10 000 kusů vytvořilo náš domácí polistopadový odbytový rekord na poli jazzových nahrávek.
Hráčské obsazení na hradním koncertu jubilanta záslužně připomíná Stivínovy dřívější partnery, jako bubeníky Cyrila Zeleňáka a Michala Hejnu nebo kytaristu Jaroslava Šindlera, ale také příslušníky o něco mladších generací nebo takové, které dnes v jazzovém kontextu neslýcháme na albech příliš často. Je příjemné připomenout si basistický drive, ovšem také suverénní vokální scat Antonína Gondolána (v Bonfově Manha de Carnaval), spolehlivou profesionalitu vibrafonu Radka Krampla, ale zejména trumpetistu Františka Tomšíčka, který tu na CD dostal vlastně poprvé příležitost představit se jako dokonalý sólista klasického jazzového comba. Stivín hraje ve west-coastových a bopových snímcích především na barytonsaxofon s bravurou, která od dob Gerryho Mulligana neztratila nic ze své schopnosti oslovovat. Ve dvou duetech s Rudolfem Daškem (Co mi povíš? a Trapas) mají jeho flétnové kaskády stále působivý rozsah - od zajíkavé lyriky až ke kombinaci vokalizovaného tónu se zpěvem - a Daškova sóla, snad ještě působivější než kdysi, mohou v pamětnících vyvolávat pocit lítosti, že je dnes už neslyší na koncertním pódiu.
Pro ty, kdo posuzují jazz především podle stupně nového hledačství, může být toto album pouhým historickým dokumentem. Avšak pro posluchače, kteří pilně docházejí na podobně laděná vystoupení, to zůstává zdrojem sice opakovaných, přesto však neustále osvěživých, ba nových zážitků.
Dáma jazzující v Poličce
V Česku nyní funguje slušný počet pravidelných regionálních jazzových festivalů, vítaných příležitostí k vystoupení tuzemských souborů. Avšak posluchači, kteří nežijí právě v nejbližším okolí dané akce, se o ní zpravidla mnoho nedovědí. Bohuslav Martinů, který roku 1928 napsal pro festival v Baden-Badenu svou Jazzovou suitu, nemohl tušit, že osmdesát let poté vyjde na CD i záznam z jazzového festivalu v jeho rodišti, v Poličce.
Protagonistka alba Jana Koubková (1944) se s jazzem seznámila zhruba o čtvrtstoletí později než Martinů. Její festivalový program je dobrou ukázkou tvořivosti té jazzové generace, která prošla swingem, bopem i rockovými prvky, a tuto směsici – s přidáním osobitých prvků, jako je smysl pro humor nebo vynalézavost ve slovní fonetice – dnes nabízí nezanedbatelnému okruhu obecenstva. Album ovládá průřez od jazzové klasiky k soudobým hrátkám, včetně výletů do oblíbené latiny: Duke Ellington, Chick Corea, Dave Brubeck, Bobby McFerrin, Tania Maria. V takové konkurenci se dvě původní písničky Jany Koubkové pochopitelně ocitají až na druhém místě.
Výkon protagonistky dokumentuje trvající uměleckou životaschopnost jazzového mainstreamu: od základních melodií Koubková přechází k parlandovému, téměř šansonovému způsobu, který ukazuje její umění vyhrát si s textem, a z toho se plynule přesouvá do vynalézavosti scatové improvizace. Takový způsob práce je i dnes schopen založit komunikaci mezi tvůrcem a publikem.
Doprovodné trio (pianista Ondřej Kabrna, kontrabasista Jan Tengler, bubeník Jan Dvořák) překvapí především vynalézavostí v přechodech mezi jednotlivými nástroji i zpěvem. Nevím, dá-li se tomu říkat aranžmá a do jaké míry je to věc hudebníků samých, nebo i Koubkové, která nad svým doprovodem vždy třímala pevnou a iniciativní ruku. V každém případě se to dobře poslouchá, někdy třeba i líp než obvyklé švy mezi jednotlivými chorusy. Do popředí vystoupí především basista Tengler svým znělým a hutným tónem. Zdá se, že po technické stránce je také nejlépe přijat: snad i líp než vokální vstupy hlavní představitelky. Ale Jan Tengler vládne i schopností přecházet od základního opakování basových figur k nápaditým variacím s pěkným melodickým rozvíjením. Piano se možná až příliš vyžívá v plném akordickém zvuku, i když v Sangrii zvládne dokonale přechod z jednohlasé linky k akordickému zahuštění.
Můžeme to shrnout: příjemný chod pro všechny, jimž tento druh muziky vyhovuje.
