"Tahle skromná knížka je o dvou věcech, je to popis dvou dějů, co až příliš dobře znám: života v paneláku – a jízdy tramvají, co se řítí nocí a veze svůj náklad únavy, nespokojenosti, ale i mladických nadějí," píše Jan Saudek. Panelák coby očistec, jízda tramvají jako místo, v němž přicházejí ke slovu sny a chiméry a kde se člověku honí hlavou věci, jež mu nedávají spát a kde navíc může dobře, koncentrovaně pozorovat a uhadovat život druhých lidí, jejich potýkání se s existencí.
Satyr (skoro) na kolenou
Scenérií knihy je Praha, čtvrť Žižkov především. Žánr Tramvaje noci nesnadno určit: možná dokumentární próza. "Čistá" beletrie sotva, Saudek fabuluje pouze převyprávěním svých snů a onoho omámeného stavu v polospánku, do něhož občan sedící v tramvaji, kde mu zadek vyhřívá sedadlo, poměrně snadno upadne. Trochu je to bilance, trochu vyznání a zpověď, trochu polemika například s těmi, kdo jeho tvorbu a život kritizují. Je to rovněž nářek – pozérský, ostentativně sebeironický i upřímný.
o knize jana saudkaJan Saudek: Tramvaj noci |
Saudkovi můžete vyčítat skoro vše, ne však to, že by nebyl z jednoho kusu. Tramvaj noci je taková, jakého jej známe z pozdních projevů fotografických i nefotografických. Mezi balastem a "stařeckými" tanci pro pobavení davu se vyskytují formulace, věty i odstavce, které vystihují tragiku lidského života a podzim jednoho satyra.
Jan Saudek i ve svém psaném stylu dělá tajtrlíky, lacině vtipkuje, plká, co mu slina na jazyk přinesla, ale když popisuje svoji hrůzu ze srazu abiturientů, uvěříte mu, protože tenhle muž je svým způsobem přírodní úkaz, jehož chování a cítění kráčí – a to je paradox či výjimka potvrzující pravidlo - proti přírodě, proti přirozenému procesu stárnutí, odumírání, mizení. ("Šel jsem tedy na ten sjezd veteránů: někdejší dychtivé dívenky mi ukazovaly fotografie svých vysokoškolských vnuků. Navrhoval jsem, abychom realizovali své pradávné milostné sny, dokud je ještě čas, ale o nějakém sahání pod sukničky, jako tehdy v dětství, už nebyla žádná řeč – ony ty druhdy čiperné žákyně vůbec nemusely předstírat, že mým chlípným návrhům nerozumějí. Ony jim, ty babičky, opravdu již nerozuměly. Jako bych na ně mluvil portugalsky, a ještě k tomu pozpátku. Přišel jsem s křížkem po funuse.")
Má pravdu, a současně mu nevěříte, když se opírá do ideálů ženské a mužské krásy, "tak jak nám ji, prostým lidem svíjejícím se hanbou nad svými záhyby, prezentují v masmédiích". Vždyť on mezi prostý lid nepatří ani postavením, ani svou cepovanou, cvičením a běháním udržovanou figurou, včetně barvených vlasů!
Pochopitelně že přehání, když démonizuje xenofobii Čechů, ale "něco na tom je", na té vychrlené agresivní karikatuře: "Ale uvnitř rozsvíceného vagonu jsou jen cizinci a ti by se, valnou většinou, v mém autobuse sotva setkali s pochopením – tam je odpor ke všemu přišedšímu zvenčí dáván najevo okázaleji než tady v podzemí. Nahoře pradávný pud velí lidem mé země odmítnout, zavrhnout a pozabíjet každého, kdo je tmavší, než jsme my, bledule úřednické."
Tak co, nasednete?
Když nastoupíte do noční tramvaje – i když neříkám, že "tramvaj noci" je zcela přesným synonymem pro noční tramvaj, jistý rozdíl tu je – tak riskujete: někdo vás třeba slovně nebo i fyzicky napadne, vyslechnete si spoustu opileckých žvástů… Ale mezi vší tou upatlaností a marností možná spatříte situaci nebo zaslechnete promluvu, která se do vás zasekne a jejímž prostřednictvím, uvědomíte si, se autenticky dotknete života, jedné jeho stránky. Je pouze a jen na vás, zda služeb noční tramvaje využijete.
