Marcello z Rio de Janeira poslal televizi CNN e-mail: „Sledujeme agonii největšího muže naší epochy.“ Mohamed z Birminghamu zase napsal BBC: „Bude chybět jak katolíkům, tak nekatolíkům.“
Naznačuje to, že papež Jan Pavel II. byl prvním světovým vůdcem. Tolik se mluví o Bushovi, Blairovi a Chu Ťin-tchaovi, ale jsou to pouze národní vůdci se světovým dopadem. To platí i o Nelsonu Mandelovi, jenž po papežovi následuje v soutěži o titul „největšího muže naší epochy“.
Herec i hybatel
Jan Pavel II. jedinečným způsobem spojoval tři prvky. Více než po čtvrtstoletí byl hlavou největší světové nadnárodní organizace jednotlivých lidí. (OSN je organizace států, islámská umma není organizace.) S neotřesitelným přesvědčením věřil, že jeho poselství je univerzální a vztahuje se na každého muže, ženu i dítě – katolíka či nekatolíka. A chopil se technologických příležitostí, jež představují letadlo a televize, aby toto poselství předal osobně téměř do každé země světa. Učinil ze světa svou farnost.
To nikdo před ním neučinil.
Jako agnostický liberál se necítím dost kvalifikován, abych posoudil, co znamenal pro katolickou církev. Ale mohu posoudit, co znamenal pro svět. Jan Pavel II. byl prostě největším politickým aktérem uplynulého čtvrtstoletí. Slovo aktér používám ve dvojím smyslu, jako herec i hybatel.
Vášní Karola Wojtyly bylo totiž i za nacistické okupace Polska divadlo a on byl talentovaný umělec. Než se plně projevila Parkinsonova nemoc, měl nádherný hlas. Uměl oslovit dav milionu lidí tak, aby každý jednotlivý člověk cítil, že mluví právě k němu. Jeho osobní vřelost sálala i z televizní obrazovky. Bill Clinton – sám dobrý politický aktér – v pamětech poznamenal: „Proti tomu člověku bych nechtěl kandidovat.“
Pokořil komunismus
Nikdy nikdo přesvědčivě nedokáže, že papež byl prvotní příčinou konce komunismu. Ale vůdce polské Solidarity Lech Walesa, jeho hlavní oponent generál Wojciech Jaruzelski, bývalý americký prezident George H. W. Bush, bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov – ti všichni se shodují, že tou příčinou byl.
Rád bych to doložil ve dvou krocích: bez papeže by nebylo Solidarity, bez Solidarity by nebylo Gorbačova.
Kdyby nebylo onoho masového zážitku solidarity s malým s, kdy se miliony papežových krajanů v roce 1979 shromáždily, aby papeže přivítaly v jeho vlasti, a kdy komunistický stát na týden doslova přestal existovat, pak nevěřím, že by Poláci dosáhli Solidarity někdy v letech 1980–1981. A že by ji udrželi tváří v tvář výjimečnému stavu, kdyby nebylo papežovy druhé návštěvy v roce 1983, kdy na ně naléhal, aby „vydrželi v naději“. Gorbačov by se možná stal sovětským vůdcem, ale obrovský polský trn v boku sovětského impéria by jej nepoháněl k transformaci sovětské politiky ve východní Evropě. A právě tato změna (a perestrojka doma v Moskvě) dláždily cestu sametovým revolucím roku 1989.
Do politické vize Karola Wojtyly patřilo i sjednocení Evropy. Dokud mu síly stačily, hovořil o východní a západní Evropě jako o dvou plicích jednoho kontinentu. Naplnění této své vize se dožil, když se loni v květnu osm zemí včetně jeho milovaného Polska připojilo k Evropské unii.
Za ty, co nemají hlas
Jeho největší odkaz však nenajdeme v prvním světě (demokratického kapitalismu), v němž žil a který rozšířil, nebo ve světě druhém (komunismu), jejž zničil, ale v tom, co nazýváme třetím světem. Jan Pavel II. byl důsledným mluvčím té poloviny lidstva, které k životu musí stačit méně než dva dolary denně. Části světa, kde dnes také žije nejvíce katolíků.
Neúnavně a soustavně kázal, že každá lidská bytost má právo na minimální lidskou důstojnost. „Mluvím,“ řekl, „jménem těch, kteří nemají hlas.“ Když jsem otevřel složku se starými výstřižky, jako první jsem narazil na titulek „Papež a Stroessner otevřeli otázku svobody“. V článku se píše, jak dal papež tvrdou lekci o významu lidských práv a svobodě projevu paraguayskému diktátorovi.
Stejně důsledná byla i jeho obhajoba míru – od kritiky falklandské války, když v roce 1982 zavítal do Británie, po odpor proti válce v Iráku v roce 2003. V Japonsku říkal: „Už žádnou Hirošimu! Už žádnou Osvětim!“
Nemůžu změnit názor
Jedna z papežových politických linií však napáchala v rozvojovém světě velké škody. Podpořil a dále prosazoval zákaz umělé antikoncepce vydaný papežem Pavlem VI., a tím způsobil, že se nechtěné děti rodily do chudoby a čím dál častěji přicházely na svět nakaženy virem HIV. Když se ho na to přítel ptal, odpověděl: „Nemůžu změnit to, co jsem celý život kázal.“ Musíme doufat, že jeho nástupce tuto politickou linii změní.
Někteří lidé říkají, že měli pocit, jako by se ve světě po 11. září ztrácel.
Ve skutečnosti se však nikdo více nepřičinil o to, aby zabránil „střetu civilizací“, než právě on. Promlouval k židům i muslimům, křesťanům ostatních církví, jak to žádný papež před ním neučinil.
Morální globalizace
Na začátku třetího tisíciletí žijeme ve světě ekonomické globalizace. Máme globalizaci informací, kterou představuje internet, CNN a BBC. Měli bychom mít mezinárodní instituce a právo, které tomu budou odpovídat.
To vše však vyžaduje to, co se nazývá morální globalizací.
Ať už sdílíme motivující víru Jana Pavla II. – a rozumí se samo sebou, že většina lidí na světě nesdílí víru jednoho jediného člověka – můžeme uznat, že představoval první a impozantní pokus jediného člověka nastínit, co by taková morální globalizace měla znamenat. Poté, co v roce 1979 papež kázal v Osvětimi, si před něj klekla jeptiška a zašeptala: „Jsem polská jeptiška. Ale také ruská Židovka.“
V roce 2005 bychom měli říct: „Jsem prosperující člověk ze Západu. Ale jsem také žena z Dárfúru.“ A podle toho také jednat.
Teď na to budeme sami.
