Začalo to kusem střepu a pacientčiným pokusem o sebevraždu, skončilo poznáním shod a rozdílů tekutiny kolující v žilách různých lidí. Do dějin objev vstoupil jako správná definice čtyř krevních skupin, s jejíž pomocí je možné zachraňovat životy.
Nechtěný lékař
Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy patřil Jan Janský k nejlepším studentům ročníku, a když v roce 1898 držel v ruce diplom, věřil, že místo najde snadno. Omyl. Jeho otec byl pouhý obchodník, a tedy malá ryba na to, aby synovi zajistil protekci. Nakonec mladík z nouze přijal nabídku profesora Kuffnera a nastoupil na psychiatrii v pražské Kateřinské ulici.
Ano, legendární Kateřinky, která se stala takřka synonymem pro slovo blázinec.
Zpočátku Janský nebyl z té šance nadšený, být psychiatrem se nepovažovalo za kdovíjakou kariéru. Ale zvídavost a až chorobná činorodost ho hnaly k tomu, aby se pokusil posunout obor, na který se hledělo s despektem. Jedna z prvních věcí, kterou svého šéfa Kuffnera šokoval, bylo zavedení pracovní terapie.
Když pacienty vyvedl na chodbu a dal jim do rukou malířské štětky a smetáky, aby vylepšili chmurné prostory starého kláštera augustiniánek, v němž klinika sídlila, pana profesora málem ranilo. Nakonec se s Janského metodou srovnal.
Při terapeutickém úklidu jedna z pacientek rozbila okno, střep si schovala a v noci si jím podřezala žíly. Našel ji zoufalý manžel, který se nabídl, že jí dá svou krev. Transfuze byly vzhledem k vysokému počtu neúspěchů zakázané, ale Janský ji povolil a zásah provedl. Žena přežila.
Možná by na to zapomněl, kdyby se k němu nedonesla jiná tragédie: jakási matka dávala krev zraněnému synovi, jenže ten zemřel. Proč se jedna transfuze povedla a jiná ne? Hrálo v tom snad roli psychické rozpoložení dárců a příjemců? Měla psychická choroba jeho pacientky vliv na to, že krev přijala? To byly otázky, které Janského přivedly k rozhodnutí prozkoumat vztah mezi aglutinací čili shlukováním krve (laicky řečeno srážením) a duševními poruchami.
Trochu jako z Cimrmana
Nad mikroskopem trávil celé dny. Opakovaně mísil kapky krve a krevního séra lidí zdravých a nemocných, posbíral více než tři tisíce vzorků, zaznamenával reakce, sestavoval složité tabulky. Po dlouholetých pokusech nakonec došel k závěru, že vztah mezi duševní nemocí a shlukováním krve neexistuje.
Správná rozhodnutí slavných ČechůJan Janský (1873-1921) po prozkoumání krevních skupin už další výzkum věnoval jen psychiatrii a neurologii. Za 1. světové války se snažil svůj objev využít na záchranu raněných vojáků, ale nedošlo k tomu. Přesto dárcovství krve vždy propagoval a dobrovolníkům se dnes uděluje plaketa s jeho jménem. |
Zní to jako Jára Cimrman a jeho teorie slepých uliček, ale Janský v rámci výzkumu jaksi mimochodem objevil, že lidská krev se dá rozdělit do čtyř skupin. Některé z nich mezi sebou reagují příznivě, jiné se nesnášejí, a proto transfuze končí smrtí. V roce 1907 své závěry uveřejnil.
Ve skutečnosti nebyl první, kdo přišel s objevem krevních skupin, předešel ho vídeňský patolog Landsteiner, který ovšem popsal jen tři, a krátce nato další dva lékaři objevili čtvrtou skupinu. Janského úspěch to poněkud znejišťuje, i když o Landsteinerově práci nevěděl.
Ale vědecký svět mu po letech přece jen přiznal prvenství za to, že krevní skupiny na rozdíl od svých konkurentů velmi přesně klasifikoval a právě on tak rozluštil tajemství krve a zákonitosti transfuzí.
