Nyní sleduje politiku ze své advokátní kanceláře. Přestože se pere (i doslova - hrozí mu paragraf za ublížení na zdraví) už jen za své klienty, politika ho bavit nepřestala.
Vzpomenete si na moment, kdy jste prvně nahlas vyslovil myšlenku, že by se Československo mělo rozdělit?
Toto jsem nikdy nevyslovil! Toto prvenství mi v české společnosti přisuzují neprávem. Hledal jsem řešení pro trvání společného státu. Mé heslo, že chceme vlastní hvězdičku a vlastní stoličku v Evropské unii, to byl model pro zachování Československa do vstupu do EU. S tím, že pak bychom oba vystupovali jako samostatný členský stát. Nyní máme dokonce v součtu víc hlasů v Evropském parlamentu a Radě Evropy, než kolik bychom měli jako jednotné Československo. Takže teoreticky to mohlo být i výhodné. Mně jen bylo už před pádem komunismu jasné, že se Československo v takové podobě nezachová, proto jsem hledal řešení.
I když se nehlásíte k tomu, že jste byl první, kdo vyřkl myšlenku na osamostatnění Československa, zřejmě to tak zapůsobilo. Proč by jinak všichni vaše slova tak interpretovali?
Mimochodem na Slovensku mě dosud někteří považují za zrádce, že jsem byl proti osamostatnění. Poslanci KDH ve Federálním shromáždění hlasovali proti rozdělení Československa a já jako poslanec jsem hlasoval proti vyhlášení svrchovanosti Slovenska v červenci 1992 a taktéž jsme hlasovali proti ústavě Slovenska. Ale tento dojem v české společnosti mohl vzniknout tak, že - teď to povím ješitně - to, co jsem říkal já, poslouchali a nad tím, co říkal Vladimír Mečiar nebo Víťazoslav Moric, jen mávli rukou.
Neměli takový respekt?
Ano.
Někteří historici a politologové politikům zazlívají, že nevyhlásili referendum. Tehdy bylo pro rozdělení země jen 30 procent Slováků a lidé neměli možnost se vyjádřit. Politici rozhodli za ně. Chtěla bych se vás jako tehdejšího politika zeptat, proč bylo nutné zemi dělit, když to tak lidé necítili?
Opět poznamenávám, že před hlasováním o ústavním zákoně o rozdělení Československa poslanci KDH podali pozměňující návrh, který žádal referendum. Když neprošel, hlasovali proti zákonu jako celku. To jen na okraj. Referendum by otázku nevyřešilo, i kdyby se lidé vyjádřili proti rozdělení. Nebyla totiž dostatečná soudržnost mezi Slováky a Čechy. Ona se nejvíce projevovala při sestavování rozpočtu. Čeští populističtí politici, nazvu je tak...
... kteří?
... ne, nebudu nikoho jmenovat, hlásali heslo: každý za své. Tedy aby obě země žily za své a na společné věci, jako je armáda, přispívaly nějakým podílem. Ale to je princip konfederace! Princip federace je takový, že bohatší část státu přispívá na chudší část státu. Což bývalo, ale společný rozpočet republiky se za ty dva roky, 1990 až 1992, sestavoval stále hůř, protože česká strana nebyla ochotná snižovat svoji životní úroveň na úkor slovenské. A proto, i kdyby referendum dopadlo zamítnutím dělení, i tak by se tyto rozpory prohlubovaly, a země by se stejně rozpadla. Mimochodem referendum žádnou takovou otázku v dějinách nerozhodlo. V tehdejším SSSR lidé v referendu rozhodli, že má svaz zůstat zachován. A posléze se rozpadl. Také v Norsku se roku 1906 konalo referendum, v němž se většina lidí vyslovila pro zachování unie se Švédskem. Asi za rok se však rozpadla. Takže referenda tyto otázky nerozhodují.
Václav Klaus i Vladimír Mečiar, kteří se podíleli na dělení republiky, jsou stále ve vysoké politice. Překvapili vás tito dva politici za těch patnáct let něčím?
Klaus mě trochu překvapil příklonem k české národní politice, což začalo roku 1992 nebo 1993, kdy měl vystoupení na vyšehradském hřbitově v Praze, kde připomínal slavnou českou minulost. Překvapil mě proto, že předtím vystupoval jako ekonom chicagské školy, která nějaké národní zvláštnosti neuznávala. Vladimír Mečiar mě nepřekvapil.
Ne? Ani jeho korupční skandály s pozemky pod Tatrami?
Právě proto mě nepřekvapil.
Jako Slovák jste přece musel už při rozpadu země vědět, že Mečiar bude jednou z vůdčích osobností na Slovensku...
Samo rozdělení Československa nebylo vrcholem slovenského politického zápasu, ale jen východiskem. Dalším pokračováním byla politická porážka Mečiara, což se podařilo v roce 1998. Mečiara bylo třeba odstavit od vlády, protože vedl Slovensko do mezinárodní izolace. Volebním vítězstvím nad Mečiarem se otevřela úspěšná cesta Slovenska. Její další kapitola bude zvládnutí maďarské výzvy.
Jak?
Tak, že jim neustoupíme.
Vraťme se k Mečiarovi. Mluvíte o jeho porážce, ale on je ve vládní koalici...
Ano, ale jen do počtu. A politicky jde dolů a není schopen přijít s žádnou novou tvořivou politickou myšlenkou.
Jaké to je, sledovat Slovensko s odstupem patnácti let a zpovzdálí. Vy jste z politiky odešel...
Slovensko je úspěšným státem. Například se ukazuje, že přijme euro dřív než Česko, což ekonomicky až taková výhoda není, ale euro se spolu se zánikem hranic už stalo symbolem západní Evropy. A historický zvrat spočívá v tom, že Slovensko bude poprvé v dějinách hlouběji na Západě než Česko. A to se Slovensku podařilo za patnáct let od vzniku samostatnosti! Nehledě k tomu, že Česko dřív nebo později bude muset také euro přijmout.
Češi však zřejmě za větší úspěch považují spíš to, že se Slovensku podařilo dostat z Jihoafrické republiky Ivana Lexu. Zatímco Česku se stále nedaří dostat před soud Radovana Krejčíře...
V takových případech doporučuji postupovat více podle smyslu zákona než podle jeho formálního výkladu. V roce 2002 se Lexa skrýval v JAR před stíháním na Slovensku. Slovenská policie požádala tamní policii, aby jej zatkla. Ta pak Lexu posadila do linkového letadla, které opustilo vzdušný prostor JAR ještě dřív, než tamní soud mohl o věci rozhodnout. Doporučuji.
Vraťme se k vládní koalici. Tvoří ji kontroverzní trojice Fico, Mečiar, Slota...
Koalice vznikla kvůli těžkopádnosti jiných stran včetně KDH, které nechtěly spolupracovat s Ficem. Nacionalistické strany jsou všude v Evropě a ta Slotova není silnější než v jiných státech. Slota jen na sebe poutá pozornost svými hloupými řečmi. Slovenská národní strana však nemá velký vliv na politiku současné vlády. Je do počtu. A Vladimír Mečiar je do počtu už tuplem, protože kdyby se nebyl dostal do vlády, jeho strana, HZDS, by se rozpadla už po volbách.
A co Robert Fico? Co říkáte na jeho zahraniční politiku? Česko například s údivem sledovalo, že navštívil Kaddáfího ještě před propuštěním bulharských sester.
Současná slovenská zahraniční politika je o třídu lepší než česká zahraniční politika. Fico navštívil Kaddáfího až poté, co ho navštívil Tony Blair, a nakonec Kaddáfí si svůj stan rozbil i na Champs-Elysées a i jiní západní státníci ho přijímají, tudíž tato Ficova cesta nevybočovala ze základního směru západoevropské politiky.
Českou veřejnost třeba také šokovalo, že Slovensko vyznamenalo kazašského autokrata Nazarbajeva...
Rusko v Kazachstánu plní velmi konstruktivní úlohu. Podporou třeba autoritativních vládců chrání Střední Asii před islámským fundamentalismem. Nazarbajev není autoritativnější vládce než Mušaraf v Pákistánu a toho zase udržují při vládě Spojené státy. Tuto politiku obrany Střední Asie před islámským fundamentalismem je třeba podporovat.
Když jsme u zahraniční politiky, napsal jste v době, kdy naprostá většina evropských států podporuje vyhlášení nezávislosti Kosova, že jeho rozdělením problémy teprve začnou. Od vás, člověka, který se podílel na rozdělení Československa, by jeden čekal opačný názor....
Promiňte, ale na této otázce je vidět, jak je česká publicistika v zajetí politické korektnosti. Bombardování Jugoslávie letadly NATO začalo z nepravdivého důvodu - údajného masakru v Račaku, který byl poté zpochybněn i západním tiskem. Po skončení bombardování byla přijata rezoluce OSN 1244, která vytyčovala jako cíl obnovení lidských práv a návrat utečenců do Kosova. Etnické čistky v Kosově začaly až s americkým bombardováním a po jeho skončení pokračovaly vyhnáním čtvrt milionu Srbů z Kosova. Z nich dvě stě tisíc jich je stále v Srbsku a nemají právo se vrátit domů. To znamená, že cíle rezoluce 1244 nebyly splněny a OSN a NATO se ukázaly jako neschopné. Pokud se Kosovo osamostatní, budou jen pokračovat etnické čistky.
Nezaujímáte tento postoj v obavě z toho, že by se osamostatněním Kosova mohla inspirovat maďarská menšina na Slovensku?
Ta obava je až na nějakém 29. místě. Dřív toho zneužijí Baskové ve Španělsku, Turci na Kypru, Vlámové a Valoni v Belgii, Abcházové vůči Rusku, Podněstřané vůči Moldavsku...
Jak vypadá život Jána Čarnogurského advokáta
Zaměstnávám dva lidi, nechci si budovat velkou kancelář, abych měl čas na sledování politiky zpovzdálí. Finančně mi to stačí na to, abych kryl potřeby své rodiny a své koníčky. Jsem předsedou Slovensko-ruské společnosti. Relativně často jezdím do Ruska. A čtu. O politice. O dějinách. Taky jsem založil v Bratislavě soukromou vysokou školu práva, která je už dnes nejlepší na Slovensku.
Na jaké případy se specializujete. Co vás baví?
Do advokacie jsem se vrátil po dvaceti letech a právo se za tu dobu od základů změnilo. Teď například před Městským soudem v Praze zastupuji klienta, který je obviněný, že je ruský špion. I vaše noviny ho tak označily. On to považuje za osočení. Jsou to spory o poškození dobrého jména.
Vy se za své klienty dokážete poprat nejen v soudní síni, ale i doopravdy....
Ano. A jsem na to hrdý. Zastupuji více chudých lidí, kterým lichvářské společnosti půjčily sumu peněz a z toho titulu si na sebe převedly daleko hodnotnější majetek, třeba byt nebo dům. Pak si ho už nechaly. Mnohé z těch smluv je třeba považovat za neplatné. Jednu dělnickou rodinu už jedna společnost chtěla vyhodit z domu, kde žila padesát let. Bez soudního rozhodnutí! Dvakrát se mi to podařilo odvrátit tak, že jsem na ně zavolal policii. Ale nikdo se tím nechtěl zabývat. Moji klienti mě jednou zavolali, že pracovník té firmy jim vystěhoval nábytek. Když jsem tam přišel, nějaký mladý muž stál na parapetu a odšroubovával okna, aby jim znemožnil v tom domě bydlet. Vyzval jsem ho, aby s tím přestal. On nic. Tak jsem ho chytil za nohu a stáhl dolů. Já jsem byl v právu.
Za ublížení na zdraví vám však hrozí až dva roky vězení...
Jistě... On se potom hodil marod. Já se na to trestní stíhání vyloženě těším. Když jsem žádal stanovisko prokuratury či ombudsmana, že vystěhovávají neoprávněně rodinu z domu, nikdo nebyl ochotný se tím zabývat. Teď justiční orgány aspoň budou muset říct, kdo byl v právu.
. Disident a politikJán Čarnogurský (narozen 1. ledna 1944 v Bratislavě) vystudoval právo a za totality jako advokát zastupoval náboženské aktivisty a disidenty. Na počátku 80. let musel profesi opustit a pracoval jako šofér. Vydával také samizdatový časopis Bratislavské listy. V roce 1989 byl obviněn z rozvracení republiky a listopadové dění proseděl v cele. Od 10. prosince 1989 byl prvním místopředsedou federální vlády. Na Slovensku byl místopředsedou vlády a posléze předsedou vlády (od dubna 1991 do června 1992). Chtěl udržet společné Československo do vstupu do EU. Do roku 2000 byl šéfem Křesťanskodemokratického hnutí. Z politiky odešel a nyní se věnuje advokacii. |
