Každodenní putování 56letého Jamese Robertsona začalo v roce 2005, kdy mu vypověděla službu jeho Honda Accord z roku 1988. Na opravu auta ani na jeho nástupce muž, jehož hodinový výdělek je 10,55 dolaru (asi 256 Kč), neměl. Ve městě, které v roce 2013 vyhlásilo bankrot, je navíc jedno z nejdražších pojištění aut v USA: ročně vyjde na zhruba 5 000 dolarů (asi 120 tisíc Kč).
Kdo dostane infarkt, zemře. Drsná realita zkrachovalého Detroitu |
S železnou pravidelností se tak Robertson vydává do zaměstnání z většiny po svých, jelikož autobusy veřejné dopravy nepokrývají celou trasu, kterou do práce musí ujít. S tím, jak byla v Detroitu veřejná doprava omezována, se jeho cestování prodlužovalo a v současnosti stráví víc času na pochodu do práce či domů než na směně v továrně, kde pracuje jako slévač, píše Detroit Free Press.
Do továrny to nyní má 13, zpět domů dokonce 21 kilometrů. Na cestu se přitom vydává každý den, od pondělí do pátku, a to za každého počasí. A zatímco kolegové nasedají do svých aut, Robertsona čekají dlouhé kilometry chůze. Svézt ho totiž nemá kdo, jelikož bydlí jiným směrem. Nikdy ho však neuslyšíte si stěžovat. „Nemyslím si, že to, co dělám, je nějaká velká věc. Dělám jen to, co musím, abych se každé ráno dostal do práce. Je to součást mého života,“ říká.
Standardy jsem nastavil podle něj, říká manažer továrny
I přes své útrapy je navíc z pohledu docházky nejspolehlivějším zaměstnancem. Neoblomnou spolehlivost potvrzuje i manažer továrny, kde Robertson pracuje. „Standardní docházku jsem nastavil právě podle tohoto muže,“ usmívá se Todd Wilson. „Vždy říkám (zaměstnancům), že pokud může tenhle chlapík přijít včas, pěšky a navzdory vzdálenosti, sněhu či dešti, vy můžete také. A to mi věřte, mám tu lidi, kteří jezdí z Pontiacu, což je deset minut jízdy, a přesto tvrdí, že nemohli přijít,“ líčí Robertsonovu spolehlivost Wilson.
„Jednou jsem ho dokonce viděl, jak přišel a ždímal své věci,“ pokračoval. Pak se k reportérům Detroit Free Press naklonil přes stůl a líčil, jak se Robertson před každou svou směnou zastaví v kanceláři, aby si s lidmi popovídal o sportu, zejména baseballu. V továrně přitom tráví na odpoledních směnách osm hodin denně, od 14. do 22. hodiny, a kvůli dlouhému cestování trpí spánkovou deprivací.
Robertson ovšem údiv odráží tím, že podobně jako on jsou na tom miliony dalších lidí. Svou práci, stejně jako své kolegy, navrch podle svých slov miluje. A i když občas usne i na své krátké cestě autobusem, nic by neměnil. Tvrdí, že má chůzi venku rád, a s nedostatkem spánku se vyrovnává po svém: „Spím hodně o víkendech,“ říká. Připouští nicméně, že takto nemůže putovat donekonečna.
Lidé vybírali na auto, místo toho slévači dají nový dům
Neuvěřitelný příběh chudého a skromného muže vyvolal po jeho medializaci obrovskou vlnu solidarity. Na internetu se přihlásily stovky lidí, kteří slévači chtějí pomoci a shromáždili pro něj desítky tisíc dolarů. U veřejné sbírky na serveru GoFundMe.com tak v době tvorby tohoto textu svítila částka 298 040 dolarů (přes sedm milionů korun). Cílová částka přitom byla pouhých 25 tisíc (asi 600 tisíc korun).
Cílem sbírky původně bylo, aby si Robertson mohl koupit nový automobil. Jenže nakonec je vše jinak. Místní dealerství mu totiž nový vůz věnovalo. Samotného hlavního aktéra příběhu by však nejvíc potěšilo, kdyby v Detroitu dobře fungovaly autobusy. „Město potřebuje, aby jezdily 24 hodin sedm dní v týdnu,“ vzkázal Robertson městské radě a starostovi.
Vybrané peníze nakonec Robertsonovi zajistí zřejmě nový dům a obecně lepší podmínky pro život. „Tohle je Detroit. To jsou lidé Detroitu. O Los Angeles se mluví jako o městu andělů, ale to je špatně. Detroit je skutečné město andělů,“ řekl dojatý slévač, který továrnu na kraji města opouští každý den za tmy.
Podívejte se na původní videoreportáž Detroit Free Press (anglicky):
