ON-LINE REPORTÁŽ:Ti se jej budou zřejmě ptát: Ostré ruské výpady proti vaší plánované protiraketové obraně znejisťují českou veřejnost. Co můžeme udělat my i vy pro to, aby nás Putin a jeho generálové přestali strašit?
Těžko samozřejmě věštit, jaké poselství si v tomto ohledu americký prezident přichystal pro českou veřejnost.
To bude sice možná jasné už dnes před polednem, když v Praze předstoupí před novináře se svým vyjádřením, ale pokud Bush řekne něco jiného než to, co podotkl třeba v rozhovoru pro MF DNES minulý čtvrtek, překvapí.
Směšné námitky
Tehdy řekl, že Rusko nepovažuje za hrozbu, ba že Putina považuje za přítele a že doufá, že se vše brzy podaří Moskvě řádně vysvětlit a její obavy rozptýlit. Vždyť radar v Česku má sledovat Írán, ne Rusko.
Přesto v poslední době zaznívá, že odpor Kremlu proti americkému záměru alespoň po verbální stránce připomíná doby studené války.
Ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová označila před pár dny ruské námitky za "směšné". Putin zase včera varoval, že USA znovu rozjíždějí "závody ve zbrojení".
Ticho po pěšině
Jenže tyto přestřelky tak nové nejsou. Rusko už dvakrát od pádu berlínské zdi rozjelo ostrou kampaň – to když východoevropské země vstupovaly do Severoatlantické aliance.
Poprvé tedy v roce 1999, když se začlenilo Česko, Polsko a Maďarsko, a pak zejména o pět let později, když se aliance rozšířila o pár dalších zemí včetně tří pobaltských států.
To se tehdy Rusům věru nezamlouvalo. Obviňovali Spojené státy z imperialismu a arogance. A kam celý jejich povyk vedl? Nakonec nikam, všechny dotyčné země jsou dodnes členy aliance a o nějakých ruských obstrukcích už dávno není řeč. Prostě ticho po pěšině.
Náš mocný spojenec
Jinými slovy, Rusko svými novodobými výpady v minulých letech sice mohlo nahánět kdekomu strach, a to zejména opozici na domácí půdě, ale v konečném důsledku jen odhalilo svůj malý význam na světové scéně.
Dalo by se namítnout, že v poslední době se situace přece jen změnila. Moskvě se daří prodávat zbraně po světě, úspěšně brzdit osamostatnění Kosova, odstraňovat po bondovsku kritiky, jako třeba Alexandra Litviněnka. Rusko také patří do tábora zemí, které mocensky těží z toho, že Amerika uvázla až po uši v irácké válce.
Tenhle posun má odezvu i u nás. Viz například názorový text šéfa opozice Jiřího Paroubka v sobotní MF DNES. Rusko tam označuje za "našeho mocného spojence", jehož si nemůžeme dovolit ztratit. Sice prý "ztratilo mnohé ze svého někdejšího velmocenského postavení, stále je však světovou mocností první třídy".
Bouřkové mraky z Moskvy
Inu, "mocností první třídy" se i přes nově nabyté sebevědomí stane až ve chvíli, kdy v něčem planetárně důležitém poprvé po sedmnácti letech opravdu vynikne.
Je to naopak Moskva, kdo v tuhle chvíli potřebuje, řečeno s nepříliš velkou nadsázkou, Paroubka. Jemu a celé jeho ČSSD řízením dějin spadla do klína šance rozhodnout to, jestli se Putinova země mocensky zmátoří.
Kdyby zatáhl s českou vládou za jeden provaz – do čehož se mu z vnitropolitických důvodů pochopitelně nechce, ale historicky by to byl asi nejdůležitější krok jeho kariéry – dalo by se předpokládat, že to přispěje k rozptýlení bouřkových mraků z Moskvy. A opět by zavládlo ticho po pěšině.
Bush bude s Putinem mluvit už za dva dny na setkání skupiny G8 v Německu. Na začátek července jej pozval ještě na návštěvu do rodinného sídla svého otce v Kennebunkportu ve státě Maine. Takovou čest žádný cizí státník zatím neměl.
Asi by to bylo pobavilo jen chalupářství holdující Čechy, ale třeba by Bush proto dnes mohl říct: Kdybyste se vy Češi dokázali ohledně radaru víceméně sjednotit jako při vstupu do NATO, mohl mít můj otec v červenci klid. Třeba by si právě takovou neotřelostí Bush zdejší lidi získal.
